Josef Surovík: Dirigování bych za nic nevyměnil

V oboru dirigování se pohybuje už desátým rokem. Do roku 2004 působil ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně a učil na vyšší odborné škole ve Zlíně. Dnes vede dětské pěvecké sbory Cantica a Cantica-laetitia na Jižních Svazích ve Zlíně. Stál také u jejich založení v roce 1998. „Tehdy byla velká podpora města, takže to šlo velmi lehce. Na nábor přišlo padesát nebo dokonce šedesát dětí a vzalo se třicet. To byl obrovský úspěch, už se pak nikdy neopakoval,“ popisuje začátky svého dnešního působení. „Teď pracuji s pětatřiceti dětmi od osmi let věku v Cantice a dvaceti v Laetitii. Některé navíc učím sborový zpěv, hru na klavír a na keyboard ještě na ZUŠ na Jižních Svazích,“ dodává.

Ve sboru se zaměřuje hlavně na vážnou hudbu dvacátého století, české skladby, latinské mše. Vyhýbá se ale spirituálům, které nepovažuje za vhodný repertoár pro dětské zpěváky. „Jsou dětem vzdálené a nejsou na ně interpretačně vyspělé. Zpívají totiž v ženské sazbě. Dělal jsem je pouze zpočátku, protože jsem chtěl děti zaujmout. Ale postupně jsem od nich ustupoval. Někdy zpíváme i s orchestrem. Naposledy jsme vystupovali v kostele v Holešově s Filharmonií Bohuslava Martinů. Čeká nás s nimi ještě koncert v evangelickém kostele v rámci festivalu Harmonia Moraviae a vánoční vystoupení,“ nastiňuje sbormistr nejbližší plány.

Učitelka jej chtěla pro nedostatek talentu vyhodit

Kromě dirigování hraje na klavír a na varhany. A jak sám s úsměvem dodává, také na nervy. Od mládí také navštěvoval dětský pěvecký sbor Polanka ve Valašské Polance. S klavírem začínal již v osmi letech. „Chodil jsem do lidovky ve Valašské Polance. Vždycky jsem byl žák, který moc necvičil, hrál si sám pro sebe a improvizoval. V devíti letech mi ve Vsetíně paní učitelka Hurtová sdělila, že nejsem talent. Chtěla mě dokonce vyhodit, že to nemá smysl se mnou pracovat. Přitom v osmé třídě jsem vyhrál celostátní klavírní soutěž v liduškách a byl jsem pozván i na Janáčkův Máj do Hukvald. Takže tehdy už poznala svůj omyl. A úsměvné je, že nakonec byla mojí kolegyní na ZUŠ ve Vsetíně,“ vzpomíná Josef Surovík na své hudební začátky.

Sbor vyžaduje morálku, protože stírá individualitu

Program má opravdu nabitý. Kromě sborů Cantica a Laetitia vede ještě smíšený pěvecký sbor dospělých Dvořák a Sonet Vsetín. Zkouší zhruba dvě hodiny, vždy od pondělí do čtvrtka, dvakrát v týdnu s Canticou a Laetitií, jedenkrát týdně s Dvořákem a Sonetem. Každý týden tak řídí přes sto padesát lidí. Kromě toho vystupují na různých koncertech. „S Laetitií a Canticou absolvujeme tak třicet koncertů a ještě další akce na pozvání. Teď se třeba s Laetitií chystáme na víkend do Grazu. Mám ale nyní velký problém, jak zaujmout děti pro věc. Je to velmi těžké, protože u dnešních dětí je pěsto- vána individualita a sbor individualitu popírá. Dřív to bylo kolektivní myšlení, takže práce byla mnohem lehčí.

Ve sboru je totiž potřebná drezura. Já na ni byl od svého učitele zvyklý, byl velmi přísný. Naopak s Dvořákem je jiná práce. Do tohoto sboru si chodí lidi odpočinout, poklábosit a je to spíš o přátelském vztahu. Jsou to amatéři, kteří ale mají základy, protože prošli nějakým dětským pěveckým sborem,“ popisuje Surovík rozdíly při vedení sboru dětských a dospělých zpěváků.

Před pěti lety odmítl nabídku z Drážďan

Na sboru jej baví nejvíce to, že se může věnovat samotné hudbě. Není to jen prostá výuka. A navíc velké možnosti vidí i v práci s dětmi. „Dá se s nimi dělat výborná muzika, ale je to těžká práce. A když se koncert povede, tak člověk má dobrý pocit. Taky si myslím, že děti už budou jednou provždy kulturně na výši.. Kvůli tomu jsem odmítl před pěti lety nabídku z Drážďan. Hodně jsem to zvažoval. Mohl jsem tam dělat orchestr, sbormistra ve smíšeném vysokoškolském sboru a zabývat se barokní hudbou i studovat. Nechtěl jsem Canticu tehdy opouštět, byla v rozběhu. Své sehrála i rodina, první dcera měla zhruba tři roky. Podobná nabídka už se pak neopakovala,“ přibližuje.

Dnes se s oběma dětskými sbory účastní domácích i zahraničních soutěží. V celostátních akcích se umísťují na předních místech, daří se i v zahraničí. V roce 2001 obsadila Cantica v Itálii 1. místo, letos ve Walesu na soutěži Llangollen byla čtvrtá a Laetitia pátá z devětašedesáti sborů. Protože zážitků je plno, vedou si děti i kroniku.

„Jednou se nám například ztratila ve Veroně při prohlídce města členka souboru. Ale naštěstí si uměla poradit. Začala obcházet obchody, aby mohla zavolat organizátorovi festivalu. Podařilo se jí to asi až napotřetí. Jinak běžně se stává, že děti chodí pozdě na zkoušku. Na koncert se to naštěstí zatím nestalo. A já zase často zapomínám boty nebo řemen. Takže si musím vždycky od někoho staršího vypůjčit. Naposled jsem si půjčoval černé boty od klavíristy na festivalu Zazpívaj slavíčku ve Zlíně,“ prozradil Surovík své nešvary.

Další z úsměvných zážitků se odehrál v roce 2003 při soutěži v Llangollenu. „Laetitia vystupovala ve valašských krojích, zbytek souboru ne. Takže než jsme se stihli po soutěži převléct, zbytek skupiny odjel k moři. Nás tam zapomněli. Chodili jsme tedy celý den v krojích po městě a hráli jsme na ulicích, abychom mohli jít aspoň do hospody a něco si tam dát. V jedné krásné hospůdce jsme hráli pro lidi na klavír, a ti Angličané hleděli. Nakonec to bylo krásné odpoledne, a ti, co nám ujeli, nám záviděli,“ popisuje sbormistr další z příhod.

Bez hudby si nedovede život představit

Hudbu hodně poslouchá i doma, hlavně klasiku, orchestrální, ale třeba i muzikál. Hodně čerpá také z folkloru. Vybírá totiž do sboru repertoár. „Poslouchám sbory z nahrávek. Vybírám z bohatého vlastního archivu. Vlastní zkouška je ale stereotyp a taky nemám rád rozezpívání. Je totiž těžké vymýšlet stále nové způsoby. Naštěstí mi s tím často pomáhá má žena, která je druhou sbormistryní.

Povolání sbormistra bych ale za žádné jiné neměnil, i když na něj nadávám. Koncerty mě totiž vždycky nakopnou. A rád také zpívám ve sborech. Teď jsem třeba zpíval bas v Gloria Vivaldi, protože jich měli málo. A relaxuji občas i u klavíru a varhan. O minulém víkendu jsem si po koncertě se sborem přijel zahrát na varhany do evangelického kostela v Zádveřicích, protože potřebovali varhaníka,“ doplnil výčet svých hudebních aktivit.

Nejvíce zatím vedl asi sto padesát lidí. Jinak jich dle jeho slov bývá zhruba sedmdesát. Práce je to náročná a někdy je potřeba i zvýšit hlas. „Každý sbor je totiž zvyklý na jiné dirigování svého sbormistra. Musím umět dav zaujmout, aby do toho dali všechno. Děti totiž nejsou zvyklé pracovat. Dozní třeba skladba a ony se hned začnou bavit mezi sebou. Takže musím zvýšit hlas, abychom mohli jít dál. Bohužel někteří rodiče pak mají dojem, že jsem příliš tvrdý. Taky mě nejvíc dovede rozčílit, když se člověk na něčem domluví a nedodrží se to. To se stává hlavně dětem, že zapomínají,“ postěžoval si Josef Surovík.