„Že jednou skončím u hasičů, by mě ani ve snu nenapadlo. Byla to náhoda. Hledala jsem práci v ekonomickém oboru a dostala jsem nabídku dělat jako záskok za mateřskou dovolenou jako hasič technik a už tu jsem bezmála dvaadvacet let,“ vzpomíná na svou cestu k hasičům.

A pracovně se jí dařilo. Od loňského června je ředitelkou Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje.

První rok máte úspěšně za sebou. Jaký byl?

Můj první rok? Zpočátku se to jevilo jako společenská událost plná euforie, která však netrvala dlouho. Vystřízlivění následovalo vzápětí a nebylo to jednoduché.

Proč?

Musela jsem proniknout do celé řady oblastí, o kterých jsem ani netušila, že je krajský ředitel dělá. A i přes to, že jsem byla jeho náměstek a byla jsem blízko jeho práce, netušila jsem, jak náročná práce to je.

Jste přísná?

Přísná? To samozřejmě. (smích). Už na začátku jsem říkala, že chci být spravedlivá, a učím se taková být.

Daří se vám to?

Možná, že spousta lidí některé mé rozhodnutí nevnímá jako spravedlivá, i přesto se taková snažím být a posuzovat věci s nadhledem. Nerozhodovat se hned, dívat na věci z různých pohledů a zjistit si co nejvíce informací.

Kde třeba?

Přiznám se, že jsem si pořídila i spoustu knížek zaměřených na psychologii. Protože to nejdůležitější na této práci je hovořit s lidmi a nejen v rámci našeho sboru. Každý chce, aby i ta jeho práce byla určitým způsobem ohodnocena, a to nejen finančně. Také proto, aby měl pocit, že je součástí toho obrovského soukolí zvaného Hasičský záchranný sbor Zlínského kraje, protože každý z nich tu svoji práci dělá i srdcem. U hasičů to ani jinak nejde. (úsměv)

Co se tady změnilo od doby, co jste v čele hasičů?

Tak v prvé řadě jsem si změnila kancelář a uzpůsobila ji sobě (smích). Ne, teď vážně. Systém požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, ať už v rámci preventivní oblasti nebo zásahové činnosti, je dán legislativou. Takže v tomto směru změny dělat nelze. Přesto je spousta věcí, které změnit můžeme tak, aby systém fungoval lépe. Hodně jsme se zaměřili na prevenci, kdy jsme se zapojili do programu takzvaného „Hasík“.

A ten spočívá v čem?

Ten je zaměřený na preventivní výchovu dětí ve školách, kdy je dětem přistupováno jako k budoucím dospělým. Rozběhli jsme projekt teoretického a praktického školení jednotek dobrovolných hasičů obcí v oblasti ochrany obyvatelstva. Školení je zaměřeno na evakuaci obyvatelstva, varování a informování obyvatel, zabezpečení nouzového přežití v případě mimořádné události. Připravujeme členy jednotek tak, aby v případě potřeby byli hodnotnými pomocníky. Ve spolupráci s dopravními podniky ve Zlínském kraji jsme zahájili rozsáhlou akci „Bezpečné cestování“. Je toho celá řada.

Je tedy něco, co vás trápí a co byste chtěla změnit?

Tak to je především technické vybavení pro hasiče. Technický potenciál ve společnosti se neustále mění a vylepšuje a my s naší technikou nemůžeme zůstat pozadu, potřebujeme ji na takové úrovni, aby se i naše zásahy mohly neustále zkvalitňovat a vylepšovat. To však souvisí s finančními prostředky a bohužel v dnešní době není finanční situace zrovna nejlepší.

A jaké jsou tedy vaše priority?

Co bychom hlavně chtěli, je zrekonstruovat a opravit všechny naše stanice v kraji tak, aby byly skutečným a odpovídajícím zázemím pro naše příslušníky. To se týká také stanice tady ve Zlíně.

V čem je nevyhovující?

Bylo by potřeba ji rozšířit a vybudovat sportoviště. Pozemky v areálu však patří městu, takže nemůžeme investovat. Snad se podaří v nejbližší době realizovat směnu pozemků a my konečně vybudujeme sportoviště, kde si budou moci příslušníci stanice udržovat a zvyšovat fyzickou kondici potřebnou pro zásahovou činnost.

A jak je to s dobrovolnými hasiči. Nemyslíte si, že je ta jejich technická výbava na ne zrovna moc dobré úrovni?

To máte pravdu. Je to palčivý problém. Snažíme se každou techniku, kterou vyřadíme a je ještě funkční, převádět na obce pro využití v jednotkách dobrovolných hasičů. Přesto žádosti obcí převyšují několikanásobně naše možnosti a pak je to velmi těžké rozhodování, koho upřednostnit. Také obce by si měly uvědomit svoji odpovědnost vůči „svým hasičům“ a zohlednit ji při schvalování rozpočtu obce.

Jakým způsobem ji tedy obcím přidělujete, na základě čeho se rozhodujete?

Každá obec má právo si požádat o námi nabízenou techniku. Například vloni jsme vyřazovali čtyři cisterny a žádostí o ně se sešlo třicet. Posouzení, koho upřednostnit, je těžké. Rozhoduje například stáří jejich techniky, četnost zásahů, příděly techniky v minulých letech, finanční možnosti obce a tak dále. Je to opravdu velice těžké.

Jste jediná žena tady v republice, která velí hasičskému sboru. Jak se na vás dívají ostatní ředitelé hasičů?

Myslím, že ke mně přistupují velmi seriózně. Mají snahu mi pomoci, když si s něčím nevím rady. Nevnímám to rozhodně negativně, spíše naopak. Říkají, že jsem takové sluníčko, které mezi ně vneslo nový vítr.

A vaši kolegové vás respektují?

Tak to si myslím, že rozhodně ano. Co se týče hasičů, myslím si, že mezi sebou máme výborný vztah. Když mají problém nebo pocit mi něco říct, nebojí se za mnou přijít a promluvit si o tom. Spíše jsem taková jejich mamina. (smích)

Musíte jako vaši kolegové nosit uniformu. Jak se v ní cítíte?

Jsem na ni hrdá a nosím ji velice ráda.

Zúčastnila jste se někdy i samotného zásahu?

Ano, samozřejmě. Hasiči mnohdy ani neví, že jsem tam byla, protože je sleduji z povzdálí. Vím, jak je jejich práce těžká. Každá mimořádná situace, která vznikne, je velice obtížná nejen pro ně, ale především pro lidi a jejich blízké, kterých se konkrétně dotýká. A nejhorší situace jsou asi dopravní nehody a zvláště ty, kde figurují mladí lidé. To mám sama osobně vždy pocit, že to bylo zbytečné. A bohužel, těch nehod je čím dál víc, a zvlášť v posledních dnech mi připadá, že naši hasiči nedělají nic jiného, než jezdí vyprošťovat k dopravním nehodám.

Dostala jste se někdy sama do situace, že jste sama potřebovala pomoc záchranářů?

Jednou ano. Potřebovala jsem volat policii a představte si, že jsem automaticky vytočila 150, tedy hasiče. Nemoc z povolání. (smích) Ale pomohli mi.

A úplně poslední otázka na závěr. Co vás čeká zase ten další rok?

Práce a samá práce. Té nebude nikdy méně. Těch dopravních nehod bohužel nikdy neubude. Já jen doufám, že nepřijdou žádné velké události a katastrofy a pokud ano, vše vyřešíme v klidu.