Nechtěla umřít v nemocnici, závěr života strávila doma mezi svými

Stejně tomu bylo u čtyřiaosmdesátileté Justiny Juráskové z Březové nedaleko hranic se Slovenskem. V posledních měsících jejího života o ni pečovala čtyřiatřicetiletá vnučka Jitka Janigová se svou maminkou Jitkou Kubišovou a také personál Domácího hospice Antonínek.

„Babičku jsme si přivezli z nemocnice domů v dost špatném stavu. Nejedla a téměř nepila. Měla rakovinu slinivky, kterou už nebylo možné nijak léčit. Byla moc šťastná, že je zase doma,“ vzpomíná Jitka Janigová, která měla v té době teprve roční dceru Aničku a tříletého syna Štěpána.

Turisté si vyšlápli okolím Břestecké skály

Pomoc laskavých odborníků

„Od počátku nám bylo jasné, že budeme potřebovat pomoc odborníků. Obrátili jsme se s dotazy na dva domácí hospice, jejichž služeb můžeme v regionu využít. Nakonec jsme si vybrali Domácí hospic Antonínek. Proč? Udělal na mne ohromný dojem už první kontakt s vedoucím panem Radkem Nohálem. Vše mně velmi laskavým způsobem vysvětlil, že se k nám nejdříve může nezávazně přijet podívat pan doktor se sestřičkou, zhodnotí situaci a popřípadě napíše doporučení obvodnímu lékaři. Jeho empatický přístup mě ohromil. Teprve poté jsme se rozhodli, čí služby využijeme,“ poznamenává mladá žena.

Ta za velký klad považuje také skutečnost, že díky Charitám Uherské Hradiště a Uherský Brod, které Domácí hospic Antonínek společně provozují, je možné si zapůjčit i nejrůznější potřebné pomůcky. Speciální polohovací postelí počínaje přes mobilní toalety, pomůcky proti dekubitům až po kyslíkové oxygenerátory, které podporují dýchání.

Neuvěřitelně ožila

Jakmile se Justina Jurásková dostala domů na Březovou, rychle se její stav začal zlepšovat.

„Lékař jí výborně nastavil léčbu bolesti a podle potřeby přijížděly zdravotní sestřičky z Uherského Brodu i Uherského Hradiště. Navíc byly stále na telefonu, takže jsme jim mohli v případě potřeby každý den po dobu čtyřiadvaceti hodin zavolat. Tato množnost mně dodávala velký klid,“ popisuje vnučka. Zároveň upozorňuje, že díky výborné péči babička začala jíst i pít. Těšila se z přítomnosti pravnoučátek, chodila do kostela a sama uvařila.

„Babička prostě neuvěřitelně ožila. Zhruba po čtyřech měsících se ale její zdravotní stav začal zhoršovat, zežloutla, zvětšily se bolesti, takže náplasti už nestačily a musel se jí píchat morfin. Zeslábla, až zůstala ležet. V té době k nám už sestřičky jezdily denně. Staly se našimi rodinnými přítelkyněmi. Neskutečně mne například dojalo, když Maruška Križalkovičová po odborném ošetření vzala babičku za ruku, hladila ji a začala zpívat nebo číst povzbudivé pasáže z Bible. Jednou, když už jsem byla hodně unavená, dokonce přijela a vytáhla mne na procházku do přírody. V té době byla u babičky maminka, se kterou jsme se v péči střídaly. Každý večer jsme se s babičkou modlily růženec,“ připomíná Jitka Janigová.

Krajiny snů Michala Pášmy jsou k vidění v Redutě. "Krása nade vším," říká autor

Její slova potvrzuje zdravotní sestra Marie Križalkovičová. „Nikomu nic ohledně víry nevnucujeme. Pokud vidím, že je člověk věřící, tak vím, že s ním mohu takto jednat. Lidem bez vyzvání víry ale můžeme nabídnout pomoc psychologa,“ upozorňuje Marie Križalkovičová.

Odešla v pokoji

Rodinní příslušníci si nemohou vynachválit možnost být s blízkými až do konce jejich života.

„Moje maminka s babičkou spala v pokoji, aby nebyla sama. Moc jsme jí chtěly oplatit vše dobré, co pro nás udělala. Chtěly jsme, aby zakoušela, že o ni pečujeme s láskou, že je všemi milovaná a přijímaná. Večer před tím, než odešla na věčnost, se u její postele sešla celá rodina. Pomodlili jsme se růženec. V noci jsem jí píchla injekci od bolesti. Viděla jsem, že nespí. Nedýchala klidně, proto jsem u ní seděla a držela ji za ruku. Později mne vystřídala maminka. Tušily jsme, že babička nedožije rána, a tak jsme s ní zůstaly a hladily ji. Její dech se začal zklidňovat a ona v pokoji odešla,“ vzpomíná na silné okamžiky čtyřiatřicetiletá Jitka Janigová.

Spolu s maminkou je velmi vděčná za to, že mohly být s babičkou až do konce a posloužit ji. Shodují se na tom, že to zvládly jen díky velké podpoře sestřiček a lékaře. Tým Domácího hospice Antonínek je totiž postupně připravoval na to, co může přijít, aby neměly strach.

Za nic na světě bych své úlovky neprodala, říká sběratelka hraček Hana Kusáková

Nejlepší rozhodnutí v životě

Vnučka připomíná, že velké poděkování patří také tehdejšímu faráři v Březové P. Pavlu Vágnerovi, který za babičkou pravidelně chodil, když už se nedostala sama do kostela. Uděloval ji svátosti a přinášel svaté přijímání. Přišel ale třeba i jen tak, když ho chtěla vidět. „Právě díky jemu zemřela zaopatřená. Bylo pěkné, když na pohřbu řekl, že je teď její místo v kostele volné a vyzval, aby ho někdo obsadil. Nakonec to nebylo, tak smutné a hrozné, jak si možná někdo smrt blízkého představuje. Babiččin odchod byl přirozený. Přála bych všem, kdo mají možnost postarat se o své blízké, aby do toho šli a nebáli se, protože na to nebudou sami. Dnes vím, že jsem udělala to nejlepší rozhodnutí v životě, přestože jsem měla na začátku také trochu obavy, jestli to dáme,“ svěřuje se mladá žena.

Na závěr připomíná, že na rakovinu zemřela v pouhých pětadvaceti letech i babiččina sestra. Po její smrti se tehdy musela postarat o dvě děti, které po ní zůstaly. Později si vzala manžela sestry a měly spolu ještě maminku Jitky.

„Babička byla moc hodný člověk. Dokud byla zdravá, pomáhala nám, jak jen mohla. Také nám umožnila bydlet v jejím domě. Museli jsme se o ni postarat a vrátit na sklonku jejího života vše dobré, co dávala nám i druhým,“ říká při loučení Jitka Janigová.