„Loni jsem vystupoval například ve Zlíně, Holešově, Vsetíně, Vidči nebo Želechovicích nad Dřevnicí,“ vyjmenovává varhaník. Právě v tamním kostele se také 28. prosince uskutečnilo jeho poslední vystoupení v roce 2011.

Své umění však jezdí Šuranský předvádět i do ciziny. „O prázdninách jsem odehrál deset koncertů v Německu, které má velkou varhanní tradici a nástroje tam všude mají v perfektním stavu. Zvláště ve Waltershausenu, kde se nachází jeden z historicky nejvzácnějších nástrojů z roku 1730. Hraní na něj je pro mne nezapomenutelným zážitkem,“ říká.

I přesto stále existují místa, v nichž i přes svou velkou touhu Šuranský zatím ještě nevystupoval.

„Rád bych si zahrál na krásné Silbermanovy varhany ve Freibergu nebo Drážďanech. Nemůžu nezmínit také největší kostelní varhany světa v Pasově,“ upřesňuje absolvent kroměřížské konzervatoře, jehož repertoár tvoří díla vzniklá od doby baroka až po romantismus. Mezi jeho oblíbené hudebníky patří Bach a zvláště pak francouzští romantičtí skladatelé Franck, Guilmant nebo Widor.

Některé ze skladeb, které hrává pravidelně, už dokonce zná zpaměti.

„Většinou však varhaníci hrávají z not. Je ale pravda, že světové varhanní špičky s fotografickou pamětí jsou schopny odehrát celé koncerty bez nich. Když si uvědomíte, že některé skladby trvají i kolem čtyřiceti minut, je to obdivuhodné,“ skládá poklonu svým kolegům Šuranský.

Sám se ke hře na varhany dostal ve dvanácti letech.

„Tehdy jsem v Olomouci navštívil kostel svatého Mořice, kde se zrovna jeden německý varhaník připravoval na večerní koncert v rámci tradičního mezinárodního varhanního festivalu. Moc mě to zaujalo,“ vzpomíná velký příznivec přírodopisných a naučných pořadů.

„Můj strýc měl známého varhaníka v nedaleké Březnici, se kterým se občas setkával v místní hospůdce. Domluvili se, že se můžu přijít na varhany podívat a také si zahrát. A hraji dodnes,“ pokračuje s úsměvem.

Varhany jsou přitom mnohými považovány za královský nástroj a souhlasí s tím i Šuranský. „K milovanému nástroji vždy usedám s láskou a pokorou. Každý z nich je přitom originál. Varhany mají nepřeberné bohatství barev a s nimi spojených kombinací zvuku. To jim dává výsadní postavení mezi nástroji,“ objasňuje Šuranský, který si kromě vážné hudby čas od času rád poslechne i ABBU nebo Vangelise.

Jako varhaník působil Ludvík Šuranský 25 let při zlínském kostele, v němž si zejména v měsících na přelomu roku často užil pořádného chladu. „Byla to velmi namáhavá a nedoceněná služba, hlavně v zimě. Při koncertech mi ale chlad nevadí, zpravidla je po ruce nějaký teplomet a taky koncert netrvá déle než hodinu,“ upřesňuje.

Už patnáct let také třiačtyřicetiletý hudebník dává hodiny klavíru na Základní umělecké škole F. X. Richtera v Holešově. „Vždy se objeví někdo více či méně talentovaný. Na nějaký výrazný a zázračný talent čeká kantor někdy i celou svou kariéru. Někomu se to povede dříve, někomu později. Třeba mne to ještě čeká,“ krčí rameny a na závěr nabízí také svůj pohled na mladou generaci a její vztah k hudbě.

„U mladých lidí je to v dnešní době docela problematické. Mají různé možnosti vyžití a zábavy a vážná hudba u nich moc nevítězí. Myslím, že naše a starší generace neznaly různé počítačové hry a jim podobné záliby, a i díky tomu měly k hudbě malinko blíže,“ míní Šuranský, který ve volném čase rád cestuje, nejlépe autem, za jehož volantem se cítí velmi dobře.