(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Sněžilo, tak hurá do kombinézy, rukavic a do ruky lopatu na sníh. Začíná ranní rozcvička, aby se vůbec dalo vyjet z garáže. Tak to by bylo, vyjedu a kolem žaludku se usadí ten nepříjemný pocit. Podle hesla „dolů to vždycky nějak sjedu“ se vydávám na ranní cestu do práce. Tak jo, kopeček jsem tak nějak „sklouzala“.Vyjíždím na hlavní a už to začíná. V ranním sluníčku se silnice třpytí jako vyleštěné sklo. Nasadím hlemýždí rychlost a jedu. Nádherné ráno, sluníčko vykukuje nad obzorem, stromy obalené sněhem se třpytí jako v pohádce. No jo, ale pod koly to klouže, jen nemuset příliš brzdit… Silničáře nevidět, na cestě sem tam kamínek, ale jede to, jede… Nejsem sama, přede mnou, za mnou, do protisměru se zpomaleně pohybují další autíčka. Udržuji odstup od toho přede mnou, ale co to pomůže, když se za mnou občas objeví někdo, kdo ještě nezažil to, co já před rokem.

Tehdy jsem pomaloučku dojížděla na červenou, lehce přibrzďovala, ABS pomáhá… Rána, a najednou jsem o kus vepředu. Kouknu do zrcátka – je to jasné. Plecháčovi za mnou majitel nejen nedopřál kvalitní zimní obuv, ale ještě se ke mně přiblížil nebezpečně blízko. A mám ho v kufru! Hlavou proletí spousta otázek. No co už. Dnes to jde, asi se kolegové poučili, asi mám štěstí na zkušenější, asi „řidiči-divočáci“ jedou jiným směrem. Rablina hladká, ale prázdná. Vyhoupnu se na vrcholek a opatrně sjíždím dolů. Kloužu, ale zatím mé autíčko Vlček poslouchá. Rovinka mezi poli, trochu navátého sněhu, ale pod ním opět to sklo. Tak ještě zdolat úsek kolem přehrady – tam bývá hodně hladko, a už se blížím ke Zlínu. Cesty rozbředlé od soli, vypadá to, že pro dnešní ráno je vyhráno.

Dorazím do práce, odměním se horkým čajem, zklidním roztřesený žaludek a snažím se nemyslet na to, že navečer mě čeká cesta zpět a detektivka bude mít pokračování s neznámým koncem.
Hana Konečná