(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Co že mám na mysli? Samozřejmě uvolněné dlaždičky chodníků, které se mnohdy vyrovnají nechvalně proslulým nášlapným minám. Ano, je to možná přehnané přirovnání, jelikož uvolněná dlaždička rozhodně nemívá tak fatální následky jako zbraň známá z mnoha světových válečných konfliktů, ale zašpiněné boty a kalhoty rozhodně úsměv na tváři nevyloudí, byť byste byli sebevětšími životními optimisty.

Zlínští patrioti však hned nemusejí věšet hlavu. Nekvalitní dlažba totiž není pouze problémem krajské metropole, ale prakticky každého města a vesnice v České republice. A že jich je u nás více než dost. Nových zámkových dlažeb sice neustále přibývá, ale pořád je ještě spousta míst, ke kterým neodmyslitelně patří staré, neforemné a hlavně viklavé dlaždice, které po vydatném dešti způsobují mezi chodci boží dopuštění.

Co s tím, říkám si rok co rok poté, kdy začne sychravé předvánoční počasí. Zatím mne však nic jiného než co největší dávka bedlivosti a opatrnosti nenapadlo. Vlastně napadlo, ale po několika pokusech dopravovat se pěšky jinými cestami jsem se zase velice ukázněně a vlastně i rád vrátil na chodník.

Chodit mimo chodník po silnici se totiž v minulosti neukázalo jako nejlepší nápad. Projíždějící řidiči bývají nezřídka pěkně potměšilí a velmi rádi vyvedou vetřelci, který zavítá do jejich hájemství, nepěkný šprým. Ten spočívá v tom, že co nejvyšší rychlostí profrčí se svým miláčkem na čtyřech kolech pořádnou kalužinou, kterých je v listopadu na vozovkách více než dost. Následky takového počínání jsou nabíledni. Po takové řádné sprše, kvůli které se člověk začne nápadně podobat vodníku Česílkovi, se raději znovu velmi rychle zařadí na chodník.

Co takhle zkusit to ještě druhou stranou, napadá vás jistě. Ani mně se tahle idea nevyhnula, ale také s chozením přes nedlážděné a neasfaltované plochy jsem si řádně naběhl. Samozřejmě jde to, ale procházka po podzimním trávníku má své značné nevýhody. Často totiž nezamění pozice vaší nohy pouze louži za bláto, ale kvůli všudypřítomným pejskařům mnohdy také za něco mnohem horšího. A to je teprve otrava a klení se v takovém případě nevyhne ani největší kliďas.

A tak nezbývá než zatnout zuby, obrnit se vůči nepřízni počasí a dlaždičů a zůstat raději na starých chodnících, poněvadž jsou i v té bídě pro chodce nejlepším možným řešením.

Viktor Chrást