„Mám rád přírodu, jsem s ní spjatý a nedokázal bych bez ní žít. Pamatuji si, jak jsem v patnácti letech hlídal dva a půl tisíce ovcí, spával v indiánském teepee, jedl jahody, maliny, dělal si v ohni na kameni hřiby. Byly to nádherné časy,“ vzpomínal dvaatřicetiletý Jan Šenkeřík z Nedašova na Zlínsku.

U něj doma na zahradě v altánu voní káva a všude kolem je nádherná příroda. Jan Šenkeřík se chystá vyprávět o své profesi. O takové, kterou by chtěl dělat málokdo. „Nebojte, jde o práci jako každou jinou,“ usmívá se Jan Šenkeřík, hrobník Služeb města Brumov-Bylnice.

Jak jste se k vaší profesi dostal?

Pracoval jsem jako psovod v Praze, ale musel jsem místo uvolnit kolegovi. Jak jsem potom jel domů, volal jsem z vlaku kamarádovi, ať mi něco pomůže doma sehnat, že bez práce nebudu. Řekl mi, že ve službách města hledají hrobníka. Myslel jsem si, že si dělá legraci, ale nakonec jsem na toto místo nastoupil. Pracoval jsem zde tři roky, pak mě zlákala práce lakýrníka ve fabrice. Jenomže jsem dostal mozkovou příhodu a ztratil cit v pravé ruce. Tak jsem se nakonec vrátil sem.

Jaké byly ty vaše začátky jako hrobníka?

Tuto práci dělám pět let. Když jsem dělal první pohřeb, bylo to strašné. Třepal jsem se, nevěděl jsem, co bude dál. Kolega mi pošeptal: „Když nevíš, jak dál, zpívej si“. Ty písničky, které se hrají na pohřbu, jsem znal, tak jsem si je pobrukoval, když jsem šel v průvodu s pozůstalými. A měl pravdu, fungovalo to. Jenomže pak spouštěli rakev do hrobu, a to bylo to nejtěžší. Vžil jsem se do pocitů rodiny a bylo to pro mne velmi náročné.

Co vám hrobníkům dělá ve vaší profesi největší problémy?

Tak jako každému hrobníkovi i mně dělá největší problémy, když pochováváme děti. Vidět tu tragédii rodiny, to je strašné.

Provádí se u vás často pohřeb do země?

Tady je zrovna kraj, kdy se pohřby vesměs provádí do země. Říká se, že kremace je za odměnu pro nás hrobníky. To jedeme se zesnulým na kremaci do Zlína. My zajišťujeme kompletní servis, což znamená i zajištění kremace zemřelého a jeho odvoz na ni.

Jak je uchováván nebožtík před pohřbem?

Je uložený ve smuteční síni v chladícím boxu.

Jaká je poslední cesta zemřelých, co obsahuje vaše práce?

Když člověk zemře doma, snažíme se komunikovat s rodinou tak, abychom navázali co nejlepší kontakt. Vcítíme se do její situace a většinou komunikujeme s nejsilnějším členem rodiny. Je důležité s nimi cítit, pro ně jde o nejhorší okamžiky, co vůbec mohou být. Proto se snažíme, aby odchod zesnulého byl co nejdůstojnější. Je třeba, aby příbuzní vybrali rakev a dohodli podmínky posledního rozloučení.

Co vše musíte zajistit dál?

Od rodiny například zjišťujeme, kde mají bydliště, o jakého zesnulého jde, jakou má postavu, jestli je v patře domu nebo v bytovkách. Abychom byli připraveni na vše možné, co může během převozu zesnulého do naší smuteční síně nastat.

Poté s nachystanou rakví přijíždíme na místo. Nastává pro nás největší úkol, kdy se musíme naladit na situaci pozůstalých, uklidnit se a co nejdůstojněji jednat jak se zesnulým, tak s rodinou.

To asi není jednoduché…

Musíme si dopředu nachystat trasu, aby nic nepřekáželo. Stává se totiž, že je velmi komplikované se s rakví dostat do určitých typů domů. Na požádání rodiny také zesnulého oblékneme doma, aby se s ním poté co nejméně manipulovalo. Aby měl z lidského hlediska co nejdůstojnější odchod.

Jaké služby poskytujete lidem na poslední cestě?

Děláme také kompletní úpravy zesnulého, jejich namalování, učesání. U mužů den před pohřbem provádíme i jejich oholení. Musíme hledět na to, aby byl zesnulý co nejpřirozenější, tedy i s účesem a vizáží.

To znamená, že i líčíte ženy?

Kompletní líčení u žen záleží na tom, co si rodina vyžádá. U nás to funguje tak, že v den pohřbu mívá rodina poslední rozloučení se zesnulým, pomodlí se u něj růženec. Chtějí si povědět své poslední sbohem, proto vystavujeme na požádání rodiny zesnulého ve smuteční síni. S tím však musí rodina podepsat souhlas.

Co je vaší motivací k práci?

Pro nás je velká motivace to, když nás lidé pochválí, poděkují za náš přístup, jednání. Když člověk vidí, že rodina ocení naši dobře odvedenou práci.To je vlastně největší motivace, že jsme pro ně mohli udělat vše, co se dalo. Řádně posloužit zesnulému a pozůstalé rodině.

Jak vnímáte vaši práci se zesnulými, když jste s nimi a připravujete je na poslední cestu? Ne každý by to bral jako profesi a řekněme to na rovinu, asi by se trochu bál. Stává se vám to?

Někdo si může myslet, že si vymýšlíme, ale každý z hrobníků, který provádí kompletní úpravu zesnulých, má zvláštní zážitky. Věříme, že zesnulý má duši. Ta podle nás hrobníků zůstává mezi námi, pokud zesnulý postrádá nějaké rozloučení, omluvu, nebo něco podobného nedořešil. To ho na zemi drží tak dlouho, dokud se to nějakým způsobem nespraví.

Konkrétně mám zkušenost, kdy se za mnou před lety zavřely dveře našeho chladícího boxu ve smuteční síni. Ty dveře mají tloušťku 12 centimetrů a jdou docela těžko zavírat. Přitom v zázemí, kde box máme, nikdo nebyl. Já jsem zázemí zamknul, byl jsem tam sám. Navíc se to stalo v noci, o půl třetí ráno. Nemohl jsem ty dveře otevřít, zůstal jsem zavřený v boxu s nebožtíky a snažil se dostat ven. Ty dveře povolily asi až po dvou minutách a otevřely se zlehka. Dodnes nepochopím, jak se to stalo.

Vaše zážitky tedy naznačují, že věci mezi nebem a zemí skutečně existují…

U chladícího boxu je dlouhá chodba. V jejím ústí stával obrys drobné, malé, štíhlé ženy a díval se směrem na box. Po zavolání však obrys ženy zmizel. Také jsme mívali problémy s autem. Zničehonic v noci začalo troubit. Když jsem otevřel dveře abych se podíval, co se děje, najednou troubit přestalo. Nikde nikdo v okolí nebyl. To samé se stávalo i se světly v obřadní síni. Auto jsme dali na servis k autoelektrikáři. Ten nezjistil žádnou závadu.

Bojíte se v takových chvílích?

Ani ne, ale cítím velký respekt. Několikrát se mi stalo, že když chodíváme dolů, kde máme veškeré zázemí, najednou cítím mráz po zádech, určitý tlak, jako by mě něco tlačilo, drželo. V ten okamžik musím zmizet pryč. I když se to stane za bílého dne, tak se přežehnám, a pak to povolí, přejde.

Stává se to jen vám nebo jste slyšel podobné historky od kolegů?

Párkrát jsme se o tom s kolegy bavili, slyšel jsem takových případů víc, ne jen od nás. Hlavně z větších pohřebních ústavů, tam je to docela slyšet často.

Je při vaší profesi vůbec důvod k úsměvu? Stávají se vám takové situace?

Máme dost takových příhod, které se na hřbitově stávají, a není to jen o smutku. Osobně se mi před léty stalo, když jsem jel do Olomouce a vracel jsem se se zesnulým k nám zpátky, slyšel jsem po cestě nepřirozené bouchání ze zavazadlového prostoru, Okamžitě jsem zastavil a zakřičel jsem dozadu, co se děje. Jestli se mi náhodou zesnulý neprobudil. Nikdo se pochopitelně neozval, tak jsem si pro jistotu rozsvítil, protože máme ztmavená skla. Při zastavení auta rány utichly, ale když jsem se opět rozjel, znovu se ozvalo bouchání, znovu jsem zastavil. Celý orosený, co bude, jsem šel dozadu, otevřel dveře a zaklepal na rakev, jestli se zesnulý opravdu neprobudil.

Jak to tedy dopadlo?

Celý nervózní jsem zjišťoval, co by to mohlo být. Procházel jsem celé auto a asi až po dvaceti minutách zjistil, že je tam gumová lišta, která náporem větru bouchala o střechu.

Tak to se vám asi ulevilo. A vašim kolegům se nic podobného nepřihodilo?

To bylo v zimě a do Zlína nám měl přivézt nový hrobník dva zesnulé. Dojel s hodinovým zpožděním, vystoupil z auta s knihou jízd, celý červený a uvedl, že na sněhu sjel do příkopu. Nehodu řešili policisté, kteří mu do knihy jízd napsali, že šofér nehodu přežil, na místě byli dva mrtví.

Těch úsměvných příhod bylo samozřejmě víc. Vždyť jsme normální lidé jako všichni ostatní.

Co na vaši práci říkali známí, rodina?

Kamarádi si dělávali legraci, ale už si na to zvykli. Hodně lidí mi řeklo, že to, co dělám já, by z hlediska psychiky nezvládli. Manželka zase chodívala za mnou na hřbitov randit. Otec má zkušenosti s kopáním hrobů, bral to jako normální práci.

A co na to říkala vaše maminka?

Moje maminka, než zemřela, tak první dva měsíce o mé práci ani nevěděla. Bál jsem se jí to povědět. Když to později zjistila, tak ji moje sestra uklidňovala se slovy: „Mami nechej ho, má práci nafurt , podívej, jakým krásným autem jezdí“.

Potom jsem mamince udělal takovou v uvozovkách radost, když jsem měl jednou ráno brzký převoz do Prahy a nenapadlo mě nic lepšího, než si přivézt firemní auto na dvůr, samozřejmě prázdné. Abych nemusel brzo ráno přesedat z auta do auta. Myslel jsem, že mě maminka zabije. Jenomže já jsem jí v tu chvíli slíbil: „Mami neboj, až jednou zemřeš, já ti za to vykopu hrob“. Od té doby brala mou práci jako každou jinou. I když vím, že jí to vadilo. Po jejím úmrtí jsem slovo dodržel a hrob jí vykopal.