(Ne)oficiální blog redaktorů Zlínského deníku

Tehdy jsem si pomyslela, no konečně se trošku pozvedne úroveň cestování z našeho krajského města do české metropole, a dál jsem to neřešila. Jenže ouha, jedna věc se píše na papíře a druhá je krutá realita. Minulou sobotu jsem měla naplánovanou cestu do Prahy. Říkám si: No super, alespoň se budu moct na vlastní kůži přesvědčit, jak se takovým IC cestuje a v čem to bude jiné.

Jaké jsem ale zažila zklamání, když jsem před pátou hodinou ranní přišla na nádraží, měla jsem pocit, že nejspíš spím a to, co na kolejích vidím, je nejspíš jen nějaký regionální spoj. Takhle přece IC nevypadá, šrotovalo mi v hlavě.

Čím víc jsem se ale k vlaku blížila, tím bylo jasnější, že se o sen nejedná. Jakmile jsem nastoupila do vagónu, přišla jsem o iluze úplně. Byl to klasický „expres“, jaký se na našich železnicích prohání už pár desetiletí. No dobře, to mi zas tak nevadilo. Ovšem to byl jen začátek našeho zážitkového cestování.

Chvilku poté, co jsem se smířila s krutou realitou, že IC se z tohoto umolousaného vláčku nevyklube, přišel další důležitý poznatek. I při nejlepší snaze bylo přes okno vidět jen matné obrysy. Ještě bych pochopila, kdyby bylo špinavé jen zvenku, bohužel ani vnitřní strana okna nevykazovala známky čistoty. To bohužel ani zbytek kupé.

Nicméně cestou jsem se stihla dvakrát i docela dobře pobavit. To když kamarádka podřimující u okna v okamžiku, kdy začalo venku poměrně silně pršet a déšť bičoval sklo, vesele zahlaholila: „Jé já už z okna začínám něco vidět, i když je okno zavřené!“ A podruhé, když můj přítel, který seděl na druhé straně u okna, pár minut nato zahlásil. „No jo. Ale na mě začíná přes to zavřené okno pršet.“