Svůj svátek slaví držitelé tohoto jména ve čtvrtek 19. března. Jméno je původem hebrejské a v celém Česku jej nosí více než 260 tisíc obyvatel, ve Zlínském kraji pak více než 15,5 tisíce.

Před rokem a půl se například Josefu Hutěčkovi, starostovi Březnice, narodil syn. O jiném jménu pro něj neuvažoval: je to opět Josef. „Mně říkají Pepo, malému Pepíno," říká starosta. V jeho rodině mají nyní odhadem tak šest Josefů, jméno se podle něj dědí už asi pátou či šestou generaci.

„U nás se navíc potkaly dvě rodiny s tímto jménem. Moje máti se přivdala do té, kde se všichni jmenují Josef. Nejinak tomu bylo i v té její," vzpomíná šéf březnické radnice. Když on sám byl dítě, moc se jménem spokojený nebyl. Chtěl se prý nechat přejmenovat na Frantu.

„Nevím, zda bych to teď s ním nějak vytrhl. Jsem s tím svým Pepou spokojený. Už bych v žádném případě neměnil. Je to nejlepší jméno na světě," ujišťuje. Vzpomíná také na jednu humornou historku, ovšem ne v souvislosti se svým jménem, ale pro změnu zase s příjmením.

„Představil jsem se do telefonu Hutěčka a na druhém konci slyším: „Pane Kočička, já bych potřeboval to a to. Musel jsem se smát," vypráví čtyřicetiletý starosta.

To jeho kolega, šéf radnice v Hřivínově Újezdu Josef Pospíšil, vzpomíná na svá školní léta.

„V jedné třídě nás bylo jedenáct. Chodil do ní se mnou i můj jmenovec se stejným příjmením. Byl ze vzdálené rodiny. V první třídě jsme se měli nechat očkovat proti tetanu, bylo to hodně bolestivé. Jmenovec tam tehdy nebyl, tak jsem byl očkovaný jen já," přibližuje historku Josef Pospíšil. Když prý za měsíc dojel lékař na očkování znovu, viděl v seznamu, že Josef Pospíšil to ještě za sebou nemá.

„Jako ten poslušný brouk Pytlík jsem k němu přiklusal a naočkoval mě podruhé. Až pak se lekl a zvolal: „Ježíši, ty jsi očkovaný už dvakrát během měsíce. Ale co s tím už?" usmívá se Josef Pospíšil.

Změnu jména nikdy nezvažoval, ctí totiž své rodiče, kteří mu jej dali. Když se líbilo jim, tak proč jemu by nemělo. „Vždyť za komunistů to byl důvod k oslavě. Den jeho svátku byl takzvaný Mezinárodní den mužů, a tudíž důvod k velkým oslavám," podotýká. Svého syna však pojmenoval Pavel.

„Bohužel jsem tuto tradici přetrhl, v tu dobu už jméno Josef odeznívalo a nahradili jej Tomášci, Dominici či Oskaři," dodává.

Josef (Tomáš) Zvoníček. Takto se zase snažil podepisovat své sešity na gymnáziu nynější otrokovický psychiatr Josef Zvoníček.

„V tom věku se mi mé jméno nelíbilo. Chtěl jsem být Tomáš, i když ani to nebylo pro mě libozvučné. Na sešitech jsem se snažil, aby mi říkali druhým, kýženým jménem. Ale neprošlo to," vzpomíná. Jak prý byl starší, zvykl si na něj. O jeho jméně rozhodla kmotra. Řekla, že bude Josef a tak se stalo.

Ředitel Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně Josef Němý je na své jméno hrdý. Nikdy o změně neuvažoval. Manželka mu říká Pepo, známí Jožko. Pochází totiž od Kyjova.

„Tam se jinak neříkalo. Až jsem se přiženil do Zlína, říkají mi Pepo. Své jméno beru takové, jaké je. Dědeček byl Josef, tatínek také. A můj syn rovněž," říká.

Ovšem zda jeho dvaatřicetiletý potomek tradici zachová, zatím neví. Nedávno se totiž oženil, děti ještě nemá a jeho manželka si prý Josefa nepřeje. Nelíbí se jí.

Josef. Tak mi řekne málokdo. „Kdybych se jmenoval v křestním listě Pepa, bral bych to. Ale nejde to," míní zase jednapadesátiletý Josef Kovařík z Lípy. Nikde se prý svým jménem ani nepodepisuje. „Nepoužívám ho, jsem prostě Pepa," dodává.