„Kino bylo opravdu v každé dědině. Hrálo se v neděli odpoledne pro děti a mládež a večer pro dospělé,“ uvedla Miroslava Krumpolcová z Klubu novinářů Zlínského kraje. Kina byla podle ní obyčejně v budovách sokolovny a vždy byla plná.

„Ať se hrálo, co se hrálo,“ doplnila. Jít do kina bylo společenskou událostí.

„Chodili jsme svátečně oblečeni jako do divadla,“ doplnila s tím, že tak to alespoň bylo ve Štípě, kde vyrůstala.

„Dnes už by se venkovská kina neuživila,“ myslí si.

NEZÁVADNĚ PRO REŽIM

Před rokem 1989 sloužila kina k pobavení veřejnosti. Hrály se v nich prověřené a pro režim nezávadné, zejména ideologické snímky. Většinou šlo o českou či sovětskou produkci.

Z domácí produkce vévodily pohádky a legrace. Tak by se daly rozdělit nepopulárnější české a československé filmy. Divácky nejúspěšnějším doma vyrobeným filmem všech dob je Pyšná princezna, oblibě se těší i snímky Vesničko má středisková nebo Limonádový Joe.

Podle médií na pohádku Pyšná princezna přišlo osm milionů platících návštěvníků, a to je prý zcela výjimečné číslo i na dobu, kdy se do kin chodilo masově a jiná lidová zábava dostupná nebyla.

Do roku 1942 patřila kinematografie pod Ministerstvo průmyslu, obchodu a živností. V padesátých letech ale vláda převedla kina do vlastnictví národních výborů a zřídila krajské filmové správy, které měly zajišťovat jejich provoz.

Kino tak bylo opravdu v každé vesnici. Kvantita nicméně vítězila nad kvalitou. A navíc totalitní režim zakazoval hraní většiny filmů západní produkce.

Některé filmy ze Západu se přeci jen na plátnech kin objevily. „Úplně první film, na který jsem byl v kině, byl Vinnetou – Rudý gentleman,“ zavzpomínal Fryštačan Pavel Dohnal.

„Bylo mi tak pět, šest let. Myslím, že to bylo v roce 1965,“ doplnil.

Kino ve Fryštáku bylo vybudováno ve dvoře městského úřadu v přístavbě. A je tam dodnes. Naposledy se v něm ale hrálo před rokem 1989. Nicméně zastupitelstvo města Fryštáku předkládá záměr rekonstrukce objektu. Vzniknout by zde mělo multifunkční kulturní centrum.

UPLÁCENÍ ČOKOLÁDOU

„Na kina mám krásné vzpomínky, hlavně z období dětských let. Filmy s Vinnetuem nebo Fantomasem byly vždy beznadějné vyprodané. Chodili jsme k paní pokladní prosit o lístky s čokoládou až k ní domů. Film Perný den s Beatles byl pak doslova revoluce,“ uvedl krajský zastupitel a bývalý místostarosta města Luhačovice Radomil Kop.

Ředitelka ZŠ Kvítková Jaroslava Müllerová zavzpomínala na manželova dědečka legionáře, který se podílel na fungování zlínského kina „Oko“.

Šlo o kino československé obce legionářů v budově Záložny na starém zlínském náměstí.

„Nyní je tam Zlaté jablko,“ připomněla.

Filmy se tam začaly promítat v polovině dvacátých let. I když prý sál nebyl zrovna nejvhodnější a promítací kabina stála v rohu nad balkonem s přistavěnými schůdky ze dvora, bývalo tu plno.

I po roce 1945 hrál biograf dál, pod názvem Kino Záložna, později Kino Oko. Promítalo se až do roku 1969, kdy bylo kino definitivně zavřeno.

„Kina a také další možnosti kulturního vyžití by měly být, když už ne v dědinách, tak alespoň na malých městech,“ uzavřela.