Klub anonymních hráčů vznikl ve Zlíně v létě roku 2007. Podobné skupiny fungují u psychiatrických léčeben v Praze či Brně, ve Zlíně se však jedná o nezávislý klub, první svého druhu v České republice.

„Je založen na svépomocné činnosti a sdílení zkušeností po vzoru anonymních alkoholiků. Setkáváme se jednou za měsíc, abychom se vzájemně podpořili v boji se závislostí na hazardu a uhájili si abstinenci,“ vysvětluje zakladatel klubu Aleš, který je sám bývalý hráč.

Spouštěče závislosti na hazardu byly u gamblerů různé: problémy se sebevědomím, v rodině nebo pouhá zvědavost. Pokračování jejich příběhů je v jádru stejné – euforie z první výhry, prohry, naivní víra, že vyhrají zpět peníze i čas, který u automatu strávili.

Milan začal s automaty v roce 1990. „Sázel jsem i zápasy. Tenkrát jsem to ještě dokázal ukočírovat díky své přítelkyni. Před pěti lety se tady začaly objevovat rulety. Během deseti minut jsem na nich vydělal pěkných pár tisíc. Říkal jsem si, že to jsou lehce vydělané peníze,“ popisoval. Pak ovšem přišly prohry a s nimi pozvolný pád.

Milan se stále více zadlužoval. „Z otcova účtu jsem vybral přes dva miliony. Snažil jsem se to před rodiči tajit, domluvil jsem se s účetní i pošťačkou. Prasklo to, když chtěl otcův klient určitou část uschovaných peněz vybrat. V té chvíli jsem byl rozhodnutý, že si sáhnu na život. Podřezal jsem si žíly. Ležel jsem v kaluži krve, ale stále při vědomí. Napadlo mě, že někdo chce, abych tady zůstal,“ vzpomínal na své pocity Milan.

Zavolal si pomoc. Následovala hospitalizace v nemocnici, operace a pobyt v léčebně v Opavě. „Rozpadla se mi rodina. Mám obrovské dluhy, které musím splácet, ale jsem rád, že žiji,“ řekl. Začal pravidelně docházet do Klubu anonymních hráčů, o kterém se dozvěděl od matky. „Na setkání jsem zjistil, že v tom nejsem sám. Teď si můžu i sednout do podniku, kde jsou herny, a nehne to se mnou,“ konstatoval.

Také Pavla hazard přivedl k úvahám o sebevraždě. „Něco mi však říkalo nedělej to, kdo za tebe ty dluhy splatí. Domluvili jsme se s manželkou na pravidlech soužití. Odevzdal jsem jí všechny kreditky a peníze,“ vysvětlil.

Pavel se nejčastěji do hry pouštěl, když měl v sobě pár piv. Psychiatr mu proto doporučil abstinenci. „Dnes jsem rozvedený, i když stále žijeme jako rodina. Nepiju, nehraju, je mi duševně i fyzicky dobře,“ poznamenal. Setkávání v klubu podle něj posiluje víru, že ve svém úsilí vytrvá.

Moment, kdy se gambler rozhodne pro léčbu, u každého doprovázejí jiné okolnosti. Rady okolí ani logika už v těchto případech nefungují. „Mozek začne fungovat až tehdy, kdy si sám určí svoje dno, které má ovšem každý někde jinde. Pak teprve začne člověk konstruktivně přemýšlet,“ podotkl David.
Sám svou abstinenci podporuje fyzickou námahou. „Když se manuálně nadřete na stokorunu, teprve si uvědomíte, jakou má cenu,“ osvětlil.
Aleš si zase píše denně podrobný seznam denních výdajů. „Uvědomuji si tak lépe hodnotu peněz, které utratím,“ prozradil.

Hráčství je podle zakladatele klubu začarovaný kruh. „Stále věříš, že přijde den D, kdy se karta obrátí a vyhraješ zpět, co sis vypůjčil a skončíš. Za svoji hráčskou kariéru se mi ale stalo pouze jednou, že jsem prohrál výplatu a za poslední pětikorunu to otočil a získal zpátky celou částku,“ upozornil.

Členové klubu hráčů se shodují, že závislost na hraní je nemoc, kterou trpí nejen gambleři a jejich rodiny, ale celá společnost. „Vítáme jakékoliv omezení hazardu ve Zlíně, už kvůli mladým lidem, kterých se tento problém stále více dotýká,“ uvedl Aleš.

Léčba závislosti a související změna stylu života jsou podle účastníků kurzu práce na dlouhá léta. „Stejně jako když jsme do gamblerství začali zabředávat, musíme se postupně vzpamatovávat. Zda jsme z toho venku, poznáme až po zaplacení dluhů a když budeme mít svobodný přístup k penězům,“ uzavřel David.

Jména osob v článku byla změněna.