„Napíchnout, dvakrát zatočit a znovu propíchnout,“ opakuji si slova majitele Kudlovských uzenin a spolupořadatele akce řezníka Leoše Nováka, který mi právě předvedl, jak vytvořím jitrnici. Koná se tu totiž i soutěž ve špilkování a plnění jitrnic. Výsledkem by měla být pěkně tlusťoučká, přiměřeně dlouhá zabijačková pochoutka, jejíž obsah nesmí vytéct v kotli při vaření. To vše v co nejkratším čase.

Na vlastní kůži si chci vyzkoušet, zda také zvládnu připravit boubelatou jitrnici. Mluvčí zámku Kateřina Martykánová vyhlásí mé jméno. Byla jsem vybrána jako první. Má zkušební jitrnice vyrobená za asistence mistra řeznického vypadá docela k světu. Kolem řeznického ponku stojí další soutěžící, kteří bedlivě pozorují, jak na to. Moderátorka odpočítává vteřiny do startu.

Zapůjčená oranžová řeznická zástěra, kterou mi uvázal můj průvodce jitrnicovým kláním, svítí do dálky. Vyhrnu si rukávy. „Ještě že se nás, účastníky soutěže nad osmnáct let, pokusili zahřát vnitřně,“ pomyslím si. Vzpomenu si na staré obrázky zabijaček Josefa Lady. Bylo z nich zcela zřejmé, že se konaly za zimních mrazivých dní. Stejně jako postavičky na obrázku i mě zdobí rudě červený zmrzlý nos. Jsem ale připravena utkat se s jitrnicí.

„Tak ať se vám to podaří,“ povzbuzuje mě mistr. Vytáhnu z lavoru střívko a uříznu patřičnou délku. Moderátorka spouští stopky. Snažím se chytit střívko a rozevřít ho, abych mohla ostrou stranou špejle propíchnout jeho stěnu. Klouže to! Bojuju se slizkou hmotou. Zmrzlé prsty mne neposlouchají. Střívko mi stále uniká. Je jako z hadích ocásků. Konečně! Roztáhnu ho dvěma prsty a propíchnu. „Otočit a ještě jednou. Pak propíchnout skrz obě stěny střeva,“ soustředím se. Střívko mi prokluzuje. „Ta špejle musí být děsně tupá,“ supím v duchu. Už!

Teď je potřeba tu kluzkou mršku rozevřít a navléct na plničku. Prsty mi kloužou po stěnách střívka, ne a ne ho chytit správně. Připadá mi to jako věčnost.

„Nespěchej, ať ti zase nevyteče další kilo jitrnicového prejtu nazmar,“ upozorňuju sama sebe poté, co jsem tu slizkou věc nasoukala na dlouhý stříbrný píst. Při zkoušce mi totiž nepřiměřené množství prejtu vykydlo do misky pod plničkou na další jitrnice, takže pak bylo problematické rozpoznat, co je ještě prejt a co už naplněná jitrnice.

Sundávám jitrničku z plničky. Snažím se špejlí propíchnout nacpanou jitrnici těsně za naplněním. „Tak to su klidný,“ ozve se někdo z davu. „Jak to myslí?“ napadne mě, ale nemůžu si dovolit k drzounovi zvednout oči, abych ho v případě provokace potrestala pohledem. „Jistojistě by mně všechen prejt z jitrnice vytekl,“ pomyslím si a dál se soustředím: Dvakrát otočit a propíchnout. Křupavé prasknutí potvrzuje úspěch, špejle se prodrala skrz neposednou hmotu.

„Stop,“ ukončí soutěž Kateřina Martykánová. Jitrnice je hotová. Baculatá krasavice leží na řeznickém špalku připravená ke koupeli v horké lázni. Mluvčí zveřejní dobu mého zápasu s boubelkou. 48,3 sekundy mně trvalo vytvořit docela hezkého tlouštíka. Po vytažení z kotle si ho prý můžu odnést domů. „Bezvadné,“ směje se na mě řezník. „Pokud byste chtěla změnit práci, beru vás,“ dobírá si mne.

Dřív měla na venkově zabijačka kromě svého hlavního účelu také společenský význam. Zapojovali se do ní všichni příbuzní i sousedé a kromě jiného to byl i velmi příjemný důvod se setkávat. A to bylo také záměrem organizátorů. Návštěvníci s dětmi si mohli kromě ochutnávání zabijačkových dobrot prohlédnout také interaktivní výstavu Orbis Pictus Play, výstavu nesmyslů Nonsence, Galerii Václava Chada s novými expozicemi „Otisk anděla“ od dvojce Libenský – Brychtová a „Spolu“ Anežky a Miroslava Kovalových, výstavu Strašidelné sklepení zlínského zámku, Festival IQ Play nebo se ohřát v kavárně.