Mléko je osvěžující a barvou, chutí ani vůní jsem nenašel rozdíl od klasického kravského. „Necítíte kozinu, že ne?“ ptá se chovatel. Kroutím hlavou a on pokračuje. „To je dané tím, že je vychlazené, a že naše kozy jsou furt venku. Kdybychom je zavřeli jen na jednu noc do chléva, už byste to cítil,“ říká.

Přitom kývá hlavou někam nahoru nad dům, kde se teď celé stádo, čítající sto třináct kusů pohybuje na ploše o rozloze tři hektary. Jen je tuším, pro mnohé nelibý závan moc nepociťuju a zvuky také neslyším.

„Skoro o nich nevíte. Sem tam některé zamečí, nejvíc když jsou v říji, nebo když jim berete kůzlata,“ vysvětluje.

Mám pocit, že z těchto důvodů nemůžou mít potíže se sousedy.

„Tak to bylo ještě před čtrnácti dny. Teď máme problém. Celé stádo totiž přeskočilo ohradu a sežralo sousedovi celou zahradu,“ vstává a ukazuje 170 centimetrů vysokou roli.

„To je největší síť proti vlkům. Dá se do ní pustit elektřina, tu tam nainstaluju a snad už se to nebude opakovat,“ říká rozhodně chovatel.

Pouštím se do zmrzliny, která je zajímavá nejen tím, že je z kozího mléka, ale také barvou.

„Měli jsme přebytky mléka, jedna z variant zakonzervování je zmrazení. Tak mě napadlo, že budeme vyrábět zmrzku. Chtěl jsem jí prodávat na Mástrech (festival ve Vizovicích Masters of Rock – pozn. redakce), ale říkali mi, že rokáči nebudou přece lízat zmrzlinu. Vymyslel jsem černou barvu a měl jste vidět, jak šla na dračku. Ani nemuseli mít strach, že se z kozího mléka po to. Tu černou barvu totiž způsobuje živočišné uhlí, tak se to vzájemně doplňuje. Byli jsme první v republice, kdo vyrábí černou zmrzlinu, usmívá se.

Sto litrů mléka denně

Zaujaly mě řečené přebytky mléka. Kolik asi litrů denně farma vyprodukuje?

„Dojíme asi pětasedmdesát koz. Většinou to dělá manželka. Dvakrát denně, ráno čtyři, večer zhruba tři hodiny. Každá koza dá jeden a půl až dva litry mléka. Celkem vyprodukujeme asi sto litrů. Hodně záleží na počasí, teplotě, nebo jestli třeba prší. Z tohoto množství se dá vyrobit až dvanáct kilo sýru,“ říká chovatel, který je původní profesí provozní technik ve strojírenství.

Mléko se musí do osmačtyřiceti hodin zpracovat.

„Nabízíme mléko, kefíry a jogurty, nebo zpracováváme sýry. Jeden den děláme třeba tvrdé sýry, další den polotvrdé. Další věc je výrobky zabalit, oštítkovat a také rozvézt. Nevýhodou u dojících zvířat je, že je musíte dvakrát denně podojit a nemůžete tudíž jen tak odjet. Od roku 2012, kdy jsme s kozama začali, jsme nebyli na dovolené. Vlastně ani na víkend. V podstatě nemůžete odjet ani na den,“ odtuší Martin.

Poměrně tvrdý život na to, jak to všechno nenápadně začalo, pomyslím si.

„V roce 2012 jsem se nechal přemluvit, abych si koupil jednu kozičku, na mléko. Koupili jsme tento dům, který byl dlouho prázdný. Místo bylo, tak jsme si pořídili Lízu. Jenže jak byla sama, furt řvala. Na internetu jsem se dočetl, že je jí smutno, tak jsme jí pořídili kamarádku. Rozárku. A tak to začalo,“ vzpomíná osmatřicetiletý chovatel, který se tu před osmi lety přistěhoval ze Zlína.

„Postupně jsme dokupovali další kusy a jak jich bylo asi patnáct, začali jsme uvažovat, že to rozjedeme ve větším. Chtěl jsem to zlegalizovat, protože mě štve, když to stojí tolik úsilí a peněz a někdo to bez ostychu dělá načerno. Papírování trvalo půl roku. Z garáže a nevyužité místnosti jsme udělali výrobnu a v roce 2015 jsme dostali schválení. Pak už nebylo cesty zpátky, koupili jsme starý paster, mražák, dojírnu a další věci,“ vypočítává.

Jsou to herečky

To už opouštíme dvůr a přicházíme do ohrady. Okamžitě se k nám hrne přes sto koz – bílých, hnědých, strakatých, černých, rohatých i bez rohů.

„Máme pouze plemena na mléko, žádná masná ani kozy chované pro srst. Podívejte se, jak jsou mazané. Celou dobu tam někde polehávaly a teď se přihnaly a hrozně začaly spásat trávu, aby ukázaly, že něco dělají. Jsou to herečky,“ směje se Martin.

Dívám se, jak spásají trávu a napadá mě otázka, která je nasnadě. Je pořekadlo mlsná jako koza pravdivé?

„To víte, že je. Kdybyste přivedli kozu k metrové krásné trávě a vedle byl balík sena, pustí se do sena. Tam je totiž mnohem více druhů trav, usušených z velké louky. Rozhrabou to a vyberou si jen to, co jim chutná. Dáváme jim ještě oves, šrot, cukrovarské řízky, také vitamíny, bílkoviny a speciální kvasinky. Kozy nejsou typické spásačky trávy. Jsou to spíše okusovači, chutnají jim větvičky, různé lístečky. Podívejte se na ty stromy kolem, to všechno je jejich práce,“ ukazuje na dřeviny, které jsou, jako když střelí okousané do výše, kam jejich mlsné jazyky dosáhly.

Královna stáda

To už k nám přistupuje Gizela. Světle hnědá koza s vousatou bradkou a asi čtyřiceticentimetrovýma mírně zahnutýma rohama.

„To je hlavní dominantní koza, taková královna stáda,“ vysvětluje.

Jde z ní respekt. Já mám ale co dělat, abych ustál nápor další krasavice, která se ke mně lísá jako kotě. Je to Sára a já zírám, jména kolika dalších kusů si majitel pamatuje. Mně přijdou až na výjimky všechny stejné.

„Máme Gizelu, Lízu, Rozárku, Gábinu, Cecilku, Fanynku, Hvězdu, Černohlavku, Sáru, Výmaráčka, Ebony, Borisu a spoustu dalších. Některým dáváme jméno podle svátku v kalendáři, v den, kdy jsme si je pořídili, nebo dostávají jména podle toho, jak vypadají, nebo jak se chovají. S kozama je to totiž v mnohém stejné, jako u lidí,“ tvrdí Martin Vlček.

Asi se dívám nechápavě, protože jedním dechem pokračuje.

„Některé jsou chytré, hodné, fajn, některé blbé a některé ještě blbější. Některé jsou přítulné, jiné na sebe nenechají sáhnout. Když je matka přítulná a kůzle to vidí, lísá se taky. Kozy prostě učí své potomky. Některé dominantní kusy učí své mladé, jak se vypořádat s nižší kastou, jak se tvrdě dostat ke žrádlu a tak. Je na nich vidět hrozně moc lidských vlastností,“ srovnává.

Stádo je velké a vládne v něm daná hierarchie. „Někdo velí, zbytek jde s davem. Ale každá koza tu má své místo a je součást stáda."