Od pohledu příjemně vyhlížejícího muže mohou znát hlavně návštěvníci kostelů v Javorníku či Stříteži nad Bečvou. „Ve Stříteži jsem zatím devět let, před tím jsem byl čtrnáct let farářem na jižní Moravě v Javorníku,“ popisuje své putování hladce oholený čerstvý padesátník.

Farář je volený místním společenstvím na určitou dobu.

„Je to náročné zvláště pro manželku a děti, protože život na faře je dočasný a člověk je stále jednou nohou bezdomovcem,“ svěřuje se Josef Hurta. Dodává, že jako evangelík má oproti katolickým kněžím, kteří musí dodržovat celibát, velkou výhodu právě v možnosti manželství.

„Bez manželky bych to opravdu nedal. Ta je mi obrovskou podporou a prožívá všechno se mnou,“ nešetří chválou farář..

„Vyrůstal jsem v křesťanské evangelické rodině, účastnil jsem se církevního života. Ale křesťanská výchova neudělá automaticky z člověka věřícího,“ je si vědom Josef Hurta. Podle něj se člověk pro cestu víry rozhoduje na základě zkušenosti.

„Víra není nějaký názor, je to záležitost vztahu – že svůj život řeším v konfrontaci s Bohem – protože on se dívá na věci s nadhledem,“ vysvětluje.

K farářství se dostal díky lidem. „Sám jsem k tomu zprvu nijak neinklinoval. Jsem spíše technický typ a introvert. Ale v praxi zjišťuji, že technické myšlení může být pro faráře i výhodou,“ zamýšlí se absolvent Evangelické teologické fakulty Univerty Karlovy v Praze.

„Hlavně se našli lidé, kteří nějak odhadli, že mám k farářství předpoklady a povzbuzovali mě, abych se pustil zrovna do této služby,“ vzpomíná.

Církev nemá být skanzenem

„Církev, to nejsou jen faráři, ale všichni věřící lidé. Díky nim sbor žije. Když jsem byl v Javorníku, měli jsme při farním sboru různé zájmové kroužky pro děti. Ve Stříteži máme mládež, která se snaží dělat něco pro své okolí. Také senioři nebo střední generace mají svá setkání,“ vyjmenovává aktivity spojené s farností.

„Já to spíše zastřešuji a věnuji se specifickým úkolům, jako jsou individuální i společné katecheze, biblické vyučování a administrativa,“ dodává.

Oblibě se těší i jako Pepík Hurta – zpívající farář. „Podstatnou součástí života církve je zpěv. A protože církev nemá být skanzenem, musí se současná hudební kultura nutně promítat i do církevního zpěvu,“ vysvětluje svou motivaci ke hraní a zpěvu.

Veselé historky

 „Byla za tím potřeba vyjádřít své duchovní prožívání a podělit se o ně s ostatními. Zpívám třeba veselé historky z farářské praxe,“ pokračuje, kde bere inspiraci pro své texty.

„V jedné písničce jsem zhudebnil příhodu, která se stala mému kolegovi, když při slavení eucharistie omylem nalil do kalichu místo vína slivovici a nevšiml si toho. Mě se například stalo, že jsem dělal pohřeb člověku, kterého jsem pak potkal v pohřebním průvodu za rakví. Ve vesnici totiž byly dvě rodiny s příbuzenskou vazbou a já jsem si to neuvědomil a zaměnil jsem si jména, “ vzpomíná.

Svůj písničkářský boom už má prý za sebou: „Teď rád zpívám i staré evangelické protestsongy nebo převádím do jazzových úprav kostelní písně,“ pokračuje fanoušek tradičního jazzu. „Baví mě převádět do synkop dokonce i kostelní písně z 16. století. Křesťanství přece není žádná vykopávka, ale má vždycky podobu odpovídající aktuální době. A to jak v písních, tak i v životě,“ uzavírá zpívající farář.

Z písní Pepíka Hurty

Zapomětlivá
Pepík Hurta

l. Když opustím faru
jen tak bez taláru
potkávám po cestě lidi co znám
„Dobrý den, tetičko,
co dělá zdravíčko?”
Jak se jen jmenuje, v duchu se ptám.

Ref.: Kdybych si vzpomenul, jak se jen jmenuje,
náhodným odhadem těžko se trefuje.
Kéž by se trapná ta pauza zkrátila,
proč mě teď paměť má najednou zradila.
Dlouhé je mlčení, není už vyhnutí,
a proto povídám, bez oka mrknutí:
Anežko Nováková /dále např.: Jeníčku Navrátilů, Mařenko
Horáková, Alžbětu Prknářovou, Františka Josefa …/

2. Vycházím z kostela
před kostelem mela
děti se vzájemně začaly prát.
Chytil jsem při činu
jistého klučinu
chtěl jsenł jej výhružkou počastovat.

3. Dneska se koná křest
z kazatelny zní zvěst
nastává svátostná chvíle.
Varhany zazvučí
rodiče budou stát
s dítětem v náručí
které bych pokřtil rád…

4. Svatební obřad
hodina pravdy
má zaznít ano pro teď i navždy
Pokládám otázky
ženichu přede mnou
„Berete si z lásky zde přítomnou…

5. Pohřební průvod už na hřbitov dorazil
u hrobu pronáším pohřební řeč.
Zemřel nám bratr.
v tom jsem se zarazil,
smuteční projev se proměnil v křeč.

6. Úplně cizí člověk mě zastavil,
jako Jan Novák představil se.
„Dovolte, abych i já se vám představil:
Jsem zdejší farář a jmenuji se…

Ref.fine: „kdybych si vzpomenul, jak se jen jmenuji,
náhodným odhadem těžko se trefuji. Kéž by se
trapná ta pauza zkrátila, proč mě teď paměť
má najednou zradila. Dlouhé je mlčení, není už
vyhnutí, já se však sebe ptám:
Kdo jsem, co tu dělám… ?

 

Na velký pátek
Pepík Hurta

Ref.: Na Velký pátek velký je svátek,
větší než l. máj či den matek.
Na Velký pátek velký je svátek,
všechno má mít svůj řád, žádný zmatek.

1. V tom týdnu oslavil kulatiny
člen sboru a jako každý jiný
donesl na faru s úsměvem na líci
láhev od vína, v ní slivovici.

2. Na faře bydlí i kostelnice
láhev tu přijala děkujíce.
Kam ale, řekla si, tvrdý drink ukryji?
A pak jej schovala v sakristii.

3. Do sakristie se pak vypravil
farář by svátostný hod připravil
Velký pátek, to je sváteční den,
v kalichu má být dobré víno jen

4. Tak sáhl do skříně, láhev tam je,
kalichy naplnil po okraje,
a že byl zamyšlen, nepocítil,
že by do kalichu jiný mok lil.

5. Když služby Boží pak započaly
a lidé kolem oltáře stáli
v den, kdy měli věřící držet půst,
zavanul kostelem ten špiritus.

6. Farář nic netuší, diví se jen,
že právě v tento, tak sváteční den
i sestry, co si nikdy nezavdají,
z kruhu do lavice vrávorají.

7. Nejvíce však byl farář šokován,
když měl na konci kalich dopít sám.
Poznal, když skelným zrakem se díval,
že svůj sbor neprávem podezříval.

8. Závěr je prostinký: Při loučení
kurátor na faráře se kření:
„Při své evangelizační práci
zavedl jste dobrou inovaci.”