Sportovci udržovanému soláriem a namaštěnému dětským olejem by zřejmě sedmačtyřicet let mnozí netipli.

Jak vůbec vypadá obyčejný den profesionálního kulturisty?

Pro profesionála je kulturistika zaměstnáním. Já mám v Olomouci posilovnu, takže jdu ráno do práce, dvakrát denně trénuji, věnuji se klientům.

Co nesmíte jíst a pít? Jakou životosprávu musíte dodržovat?

Životospráva je důležitá. Je trošku jiná, když se člověk připravuje na soutěž. V tomto období nastolím tvrdou dietu. Neznamená to ale, že nejím. Naopak. Jím velké množství jídla, ale bez tuku. Všechno dělám na vodě, nepoužívám žádný olej ani přídavky s tukem. To je drsné. Jinak si ale pořád hlídám, co jím. Občas si dám něco dobrého, ale to neznamená, že chodím na zákusky nebo vepřové koleno. Něco dobrého znamená, že si udělám maso na trošce oleje a ochutím si ho. Ale pořád se musím držet. Hlavně teda chci. Když cvičím, ať to má nějaký význam.

Máte nějaké potraviny vyloženě zakázané? Třeba takové, které jste nejedl několik let.

Vepřové maso. To mi ani nechybí. Straním se jej, protože je nejtučnější. Ani vepřové salámy a paštiky nejím. Někdo si na stravě zakládá hezký život, ale mě to nechybí. Naučíte se to a zvyknete si. Někdo si jde zaběhat, někdo má rád přírodu, každý máme něco. Když chci dělat kulturistiku dobře, tak si musím holt některé věci odpustit.

A jak to máte doma? Vaří se podle vás nebo dvojí jídlo?

Podle mě. Přítelkyně se totiž také snaží jíst podobným způsobem, aby nějak vypadala. Je sportovně založená a také se drží. Když se bavíme o stravě, vzpomeňte si na program Prostřeno. Podívejte se, jak vypadají lidé, kteří tam sedí. To je hrozné.

Proč jste vůbec začal s kulturistikou? Chtěl jste se třeba líbit ženám?

Ne, ne. Viděl jsem se v kulturistice. Tento sport mi dělal dobře a měl jsem k němu navíc dispozice. Když najednou zjistíte, že jste ve čtyřiadvaceti mistrem světa, tak si řeknete, že to není jenom tak. Už máte určité možnosti. Kulturistika se nedá srovnat s olympijskými sporty. Hokej a fotbal jsou populárnější, kulturistika tvrdší. Je to sport o jednotlivci. Těžko se chápe, ale je jako každý jiný. Do posilovny, kterou mám, chodí lidé z různých důvodů. Ale hlavně proto, že jim dělá sport dobře. Cvičí třeba doktoři, kteří si u něj psychicky odpočinou. Většina lidí tam nejde proto, aby měla velké svaly, ale odpočinout si a udělat něco pro sebe. Lidské tělo bylo stvořeno k fyzické práci. Když celý den sedíte nebo stojíte, není to dobré ani pro zdraví. Já dělám kulturistiku proto, že si myslím, že jsem v ní dobrý. Samozřejmě se jí také živím.

Zmínil jste dispozice. Říká se, že úspěch je 1% talentu a 99% dřiny. Co musí být to jedno procento u kulturisty?

Řeknu to tak, aby se to jednodušeji chápalo. Je tisíc modelek, ale jsou jen dvě nejlepší na světě. Protože mají od Boha dispozice, že dobře vypadají. Mají dlouhé nohy a přesné rozměry. Dobří kulturisti nesmějí mít na těle chybu. Když chcete být nejlepší, nesmíte mít slabé lýtka, jinak je konec.

Ale u modelky přece hraje důležitou roli také charisma.

Jasně, charisma určitě, ale je to i o tom, že mají nějakou tvář. Musí mít zkrátka něco dáno shora. Když modelka vypadá bezvadně, ale nemá úzký pas, tak je to konečná. U kulturisty stačí, aby měl úzké ramena, a nikdy se nevyšplhá nahoru, protože ramena zkrátka neroztáhne. Čím vyšší osoba, tím větší a delší svaly, s nimiž se hůře pracuje.

Zatím jste zmiňoval samá pozitiva. Ale jaká je daň za dva tituly mistra světa? Co vám život profesionálního sportovce naopak vzal?

Nevzal mi nic. Mám dvě dospělé děti, holka má 22 a kluk 25 let. Měl jsem rodinu, měl jsem všechno. Někdo může namítat, že jsem si tolik neužil. Samozřejmě, že jsem si musel odříkat, ale světské požitky. Když jsem měl čtyři nebo pět měsíců před soutěží a všichni ostatní se šli někam bavit, tak jsem se nemohl pořádně najíst. Ve společnosti se všichni uvolnili a pili, já jsem se musel hlídat. Je ale fakt, že jsem mohl více studovat. Kulturistika mi však spíše dala. Je to dřina, za kterou ale dosáhnete titulu. Musí vám to samozřejmě vyjít. A mě to vyšlo. Když jsem vyhrál v Kanadě Grand Prix, bylo mi do breku. Odměnou za tento sport je pocit, který nikdo nepochopí. Lehce se řekne mistr světa, ale zažijete moment, kdy stojíte na stupínku vítězů a říkáte si, že jste nejlepší na světě. Hlavou vám proletí, že už nic víc není.

Jaký je to pocit?

To se nedá popsat, to musíte zažít. Je to zmatek v hlavě, říkáte si proč já. Tyhle momenty jsou nenahraditelné. A stojí za to.