Všichni mě varovali, že ultralighty často padají. Ale nechali byste si ujít možnost proletět se? Je to lepší než pohled ze hřbetu koně

Řadu měsíců jsme oba bojovali s časem nebo s počasím. Páteční ráno nám však přálo. Společně s fotografem jsme tak vyrazili směr kroměřížské letiště. Předem jsme se domluvili, že půlhodinku si užiji v ultralightu já i náš fotograf Matej Slávik.

Už při nákupu pečiva a minerálek ve žlutavské samoobsluze jsme se však pojistili. „Vezmi dva igelitové sáčky navíc,“ radil mi Matej, když jsem vkládala do jednoho rohlík plněný nutellou.

Poslušně jsem je vzala, ale zbytečně. Jednak jsme zapomněli pytlíky v autě, a navíc nebyly naštěstí potřeba. „Ták, kdo poletí první?“ usmívali se na nás z příchodu pilot Petr Jordán a Miroslav Rakušan. „Já,“ přihlásila jsem se iniciativně. Do rána jsem totiž nemohla dospat, jak jsem se na nový zážitek těšila.

Pohled dolů je úžasný

Miroslav Rakušan, o kterém jsem se později dozvěděla, že vyrobil se svým otcem desítky letadel, mě připásal a nasadil na uši sluchátka s mikrofonem. Vedle mě si přisedl Petr Jordán a mohli jsme vyrazit.

První pocity z mého prvního letu byly zvláštní. Neměla jsem strach, ale odpich od země jsem prožívala intenzivně. Ve vzduchu už jsem se jenom kochala pohledem pod sebe. Kromě toho jsem natáčela videokamerou, ať z mého výletu mají také něco návštěvníci webu, a povídala si se svým sousedem – pilotem.

„Jak jsme vysoko nad zemí?“ zajímalo mě. „Asi tři sta metrů.“ „A neletíme nějak pomalu?“ podivovala jsem se. „Mrkněte na tachometr. Naše rychlost je 170 kilometrů za hodinu. Za tři minuty, co jsme ve vzduchu, jsme obletěli Kroměříž,“ vyvedl mě z omylu Petr Jordán.

close zoom_in Staňte se našimi fanoušky na Facebooku!
Zde vás budeme v průběhu dne informovat o nejdůležitějších a nejzajímavějších událostech z regionu a hlavně vám nabídneme různé soutěže.

close zoom_in

Mezitím mě stihl upozornit na Velké náměstí, Květnou zahradu i záhlinické rybníky směrem na Holešov. Prohlédli jsme si také holešovskou průmyslovou zónu, která na investory teprve čeká. Zatím v jejích prostorech stojí totiž jen vodárna a meteostanice. Z výšky je to nádherně vidět. Domy jsou jako kostičky a města se z letadla jeví jako stavebnice. Obzvlášť Zlín a baťovská výstavba.

„Cestou nazpět byste mi mohla pomoct řídit,“ navrhuje pilot. „Cože?“ vyrazil mi dech. „Před sebou máte knipl stejně jako já, protože sedíme v instruktážním ultralightu. Pohybem dopředu klesáme, k sobě stoupáme a do boku se nakláníme vpravo nebo vlevo,“ podal mi krátké vysvětlení Jordán.

Zkouším to tedy. Sám se zabít nechce, takže mé pohyby bude jistit, říkám si. Ještěže tak. Netušila jsem totiž, jak je knipl citlivý. Stačí několik milimetrů a letadlo je o pětačtyřicet stupňů nahnuté do boku.

close zoom_in „Tý vole,“ vyhrkla jsem spontánně při náklonu. „A šlo by letadlo bezpečně nahnout i do pravého úhlu?“ ptám se. „Šlo,“ směje se letec. „Ale to radši zkoušet nebudeme, abyste se mi tady nepozvracela. Chcete zkusit radši houpačku?“ navrhl mi. „Jasně…uááááááááá,“ zařvala jsem v okamžiku, kdy mi žaludek vyskočil do krku. „Teď už pianko, jo?“ poprosila jsem pilota, který se mými reakcemi očividně bavil.

Létat není levná záležitost

Zbytek cesty jsme se znovu kochali a já se vyptávala na vše možné. Dozvěděla jsem se, že Petr Jordán létá již zhruba sedm let. Nejdál byl zatím v Německu a kvůli svému koníčku nechodí pravidelně po hospodách ani za nákupy jako někteří jeho známí. Do ultralightu usedá totiž téměř denně. Od kolegů z letiště jsem se později dozvěděla, že z něj bude zřejmě v budoucnu dopravní pilot.

„Tak jak se let líbil?“ zeptal se mě po přistání. „Moc. Vždyť jsem letěla prvně,“ přiznala jsem. „Slečna říká, že si u nás chce udělat letecký kurz,“ avizoval hned Jordán partě, která nás na letišti netrpělivě čekala.

„Kolik to tak stojí?“ zajímalo mě. „Přes padesát tisíc,“ informoval mě šéf místní letecké školy Miroslav Rakušan. Tak na to nemám čas ani prachy, napadlo mě v duchu. Ale co, létání nechám zkušeným a třeba mě ještě někdy na palubu vezmou.