Situaci na ARO v Uherském Hradišti však tamní zaměstnanci podle něj zatím s vypětím sil zvládají, mimo jiné také proto, že se jeho zdravotníkům nákaza doposud spíše vyhýbala.
„Co se týká mého oddělení, tak naštěstí jsou covidově nakažení pouze jedinci v řádu jednotek. Pokud by byl zasažen větší počet personálu, nebyli bychom schopni tu péči zvládat,“ naznačuje Lubor Hruška.
Péče o covidové pacienty je navíc podle něj náročnější proto, že se probírají do výrazného psychomotorického neklidu, na rozdíl od běžných pacientů, což souvisí s covidovou infekcí.
Covid napadá i mozek
„Covid totiž, kromě toho, že napadá horní cesty dýchací a plíce, napadá i mozek, a tak trvá delší dobu, než se nějakým způsobem takto nemocní vyvedou z umělého spánku,“ vysvětluje primář.
Tito pacienti podle jeho slov vyžadují také větší dávky léků, které je v umělém spánku drží, na rozdíl od pacientů necovidových.
A v čem je starost o covidové pacienty obtížnější pro nemocniční personál? Vliv na to má celá řada omezení.
„Musíte mít respirátor, štít, dvoje rukavice, plášť, gumáky nebo návleky a práce ve trojkovém respirátoru, je jako byste měl další překážku v dýchání. Daleko rychleji se unavíte, zadýcháváte se při té činnosti, v plášti se potíte, ve dvojích rukavicích nemáte v prstech takový cit, takže vám všechno déle trvá, světlo se vám při výkonech láme přes štít a špatně do rány vidíte. Je to jako běžet maraton v nějakém igelitu nebo v zimní bundě,“ líčí primář nemocniční covidové peripetie.
Všechno je podle něj energeticky náročnější. „Více se nachodíte a dřív jste unavený,“ dodává Lubor Hruška.