„Domů jezdím jednou za dva měsíce, většinou dostanu šest až osm dnů volna. Vždycky se strašně těším, pak se ale vrátím do Kosova a už druhý den jsem pro změnu šťastná, že dělám tuhle práci a za nic bych ji nevyměnila,“ popisuje své pocity svého času jediná česká policistka v Kosovu. Nyní dělá v Prištině vyšetřovatelku civilního kontingentu OSN UNMIC. Na Balkáně pracuje už sedm let.

Chtěla jsem být baletkou

Paní Belak vyrůstala ve Zlíně. Od malička ji bavilo sportování. Chodila plavat, dělala gymnastiku. Jedna vášeň však výrazně převyšovala ostatní. „Odjakživa jsem milovala tanec, dlouho jsem také chtěla být sólistkou baletu. Tento koníček mě neopustil,“ přiznává.

Smělé plány jí však narušil rok 1968. Mileně bylo 12 let, když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Její dva bratři i sestra odešli do emigrace, zbytku rodiny nastaly krušné časy. Komunistický režim jí dával na každém kroku pocítit, že ví a nezapomíná.

„Když jsem v roce 1975 na zlínském gymnáziu maturovala, ředitel mi rovnou řekl, ať si ani nepodávám přihlášku na vysokou školu. Takoví, jako jsem já, tam prý nemají co dělat,“ vzpomenula.

Po gymnáziu proto odešla pracovat do kanceláře, už po roce se ale poprvé vdala a po dalším roce se jí narodila dcera Marta. „Byla to úleva, práce v kanceláři mě příliš nebavila, já jsem akční typ. Na mateřské jsem se začala intenzivně učit anglicky a udělala jsem si dokonce státnice. Jak jsem později zjistila, byl to jeden z mých nejdůležitějších kroků v životě,“ tvrdí.

Revoluci jsem prožila na náměstí

V roce 1980 se paní Mileně narodilo druhé dítě, tentokrát syn Jan. Po skončení mateřské začala dělat účetní na filmových ateliérech. Díky kontaktu s bratrem v Austrálii a sestrou v západním Německu se úspěšně zdokonalovala v angličtině a němčině. „Vždycky jsem měla velký vztah k anglosaské kultuře. Běžně jsem četla noviny i knížky především v angličtině. Tenhle jazyk mě zcela uchvátil, němčinu ovládám taky, ale zdaleka se mi tolik nelíbí,“ uvedla.

Na konci 80. let konečně přišel pád komunistického režimu a před paní Milenou se otevřely nové obzory. Zpočátku to však příliš nevypadalo, přišla o práci a nevěděla, co dál.

„Pak jsem ale jednou na ulici potkala kámoše z gymplu, který dělal šéfa cizinecké policie. Řekl mi, že potřebují na oddělení ženskou, ať si podám přihlášku. Já to skutečně udělala a v náročných testech jsem uspěla. Tak začala má policejní kariéra,“ popsala.
Podmínkou práce bylo ale také studium na Střední policejní škole v Holešově. V roce 1994 tak paní Milena podruhé ve svém životě skládala maturitní zkoušky.

Zvítězila touha po dobrodružství

Zlomovým byl pro paní Milenu rok 2000. „Tenkrát jsem se konečně rozhodla splnit si svůj velký sen a vystudovat vysokou školu. Zrovna když jsem podala přihlášku na sociologii v Ostravě, přišla ale na naše oddělení nabídka na práci v Kosovu. Hodně jsem přemýšlela, ale nakonec ve mně zvítězila touha po dobrodružství, a tak jsem se přihlásila do konkurzu,“ vzpomíná.

Zájemci o práci na Balkáně museli splňovat velmi přísné podmínky, především jazykovou vybavenost, bezúhonnost a profesní zdatnost. Paní Milena uspěla jako jediná žena v republice, a tak společně s 24 mužskými kolegy vyrazila v polovině roku 2000 do hlavního města Kosova Prištiny. Netrvalo to dlouho, a stala se dokonce velitelkou českého policejního sboru v Kosovu. V této malinké zemi tenkrát pomáhalo udržovat pořádek na pět a půl tisíce policistů z celého světa.

Strach zažívám téměř denně

Čeští policisté měli svou základnu na letišti v Prištině. Denně vyjížděli řešit nejrůznější incidenty po celém území hlavního města. Středoevropana zde čekal obrovský náraz s naprosto odlišnou kulturou a každodenními reáliemi. „Je to opravdu oproti Česku obrovský rozdíl. Nemůžete uvěřit, že jste stále v Evropě. Když jsem do Kosova přijela před sedmi lety poprvé, nefungovalo tam téměř nic, žádné zásobování, žádná infrastruktura. Zcela jiní jsou i lidé, jsou to muslimové, a tak třeba přezíravý vztah vůči ženám je tam zcela normální jev,“ popsala tamní situaci.

Téměř každý obyvatel Kosova je podle ní ozbrojený. Násilné incidenty, při kterých teče krev, jsou zde naprosto běžné. „Jsem normální ženská, obrovský strach zažívám téměř denně. Nemůžu například zapomenout na kolegu z Ghany, který si při nástupu do vozu nezkontroloval podvozek. Při startování explodovala nálož, která mu urvala nohy, později zemřel. Smrt tu potkáváme na každém kroku,“ konstatovala.

Když má paní Milena vyjmenovat důvody, proč se na tak nebezpečnou misi vypravila, dlouho nepřemýšlí. „Mám ráda dobrodružství, psycholožka říká, že jsem takový dospělý puberťák. Taky mě těší, když mám úspěch, když dělám práci, za kterou mě někdo pochválí. No a navíc ráda poznávám lidi z celého světa, ta komunita policistů a vojáků je v Kosovu úžasná, všichni drží při sobě, jsme jedna velká rodina,“ nestěžuje si.

Tahle slova potvrzuje i skutečnost, že si paní Milena na prištinském letišti našla i svého druhého muže. Manažer rakouských aerolinií propůjčil české policistce i současné jméno Belak.

Od policie se mi odcházelo těžce
V roce 2002 pro paní Belak policejní mise na Balkáně skončila. Česká jednotka se vrátila do vlasti a zkušená policistka přešla na ředitelství cizinecké policie v Brně. V kanceláři vydržela jen něco málo přes půl roku.

„To rozhodně nebyla práce pro mě, já potřebovala akci, vzrušení. Po dlouhém přemýšlení jsem se proto rozhodla dát u policie výpověď, na vlastní pěst jsem se rozjela do Prištiny a ohlásila se u šéfa Security UNMIC, což je v podstatě policie chránící civilní zaměstnance OSN v Kosovu. Řekl mi, že si mě dobře pamatuje z mého předchozího působení a okamžitě mě přijal,“ přiblížila návrat.

Tak začala druhá mise paní Belak v Prištině. Tentokrát působí v týmu 48 expertů z celého světa a je mezi svými kolegy opět jedinou ženou. Pracuje jako vyšetřovatelka a má za úkol jezdit k jakémukoliv incidentu, který se přihodí zaměstnanci UNMIC. „Ta práce je opravdu velmi náročná, často musím vyjet v noci na druhou stranu Prištiny, podle zákona má se mnou vždy jezdit i jeden místní policista, ten to však často ze strachu odmítne, a tak jedu sama,“ uvedla.

Česká vyšetřovatelka bydlí v malém bytě přímo v centru města. Žádná výhra to však není, lidé zde žijí ve velmi skromných podmínkách, často neteče voda nebo je vypnutá elektřina. Sousedé jsou velmi svérázní. Před časem se rozhodla kolegům uvařit pravou domácí zelňačku. Desetilitrový hrnec s polévkou odložila k vychladnutí na okenní parapet, a když se za hodinu vrátila do kuchyně, byl hrnec prázdný, jen z vedlejšího bytu se ozývalo cinkání příboru.
„Asi nejvíce vypovídající historku o zdejších poměrech jsem zažila na slavnostní premiéře historicky prvního kosovského filmu. Hlavní hrdina tam střelou do obličeje zavraždí svou přítelkyni. Provinila se tím, že šla s jiným mužem na kafe. Celé kino naplněné mladými lidmi v tu chvíli povstalo a nadšeně tleskalo. Udělalo se mi zle a ze sálu jsem utekla…,“ zavzpomínala.

Kosovo je nezávislé, co bude dál?

V polovině letošního února vyhlásilo Kosovo jednostrannou nezávislost na Srbsku. Krok, který se už dlouho předpokládal, postavil zaměstnance UNMIC do nejasné pozice. „Pokud nezávislost Kosova neschválí OSN, zůstaneme zde. V okamžiku, kdy ale nová rezoluce Radou bezpečnosti projde, naše mise tady končí. Netuším, co bude dál. Ráda bych u vyšetřovatelů OSN zůstala, mohla bych zažádat o Irák, kde v současnosti slouží můj manžel. Děti ale chtějí, abych se už konečně vrátila do Česka. Dceři se navíc narodily dvě děti, takže mě to domů opravdu táhne, bojím se ale, že bych se tam hrozně nudila, nemůžu jen tak sedět s rukama v klíně a dělat babičku,“ tvrdí.

Paní Belak navíc v Kosovu trápí reakce místních lidí na pomoc mezinárodních organizací. „Tím, že se tu OSN a další organizace snaží nastolit právo a pořádek, narušujeme zavedený řád, který tu po desetiletí udržovala místní všemocná mafie. Ta dokonale ovládá i místní média. V nich jsme líčeni jako cizáci, kteří jsou placeni z kosovských peněz. Lidé nás tak začali v posledních letech nenávidět. To, že se jim snažíme především pomáhat, nevidí,“ poukázala.

Zkušená policistka je přesto připravena zůstat v Prištině až do řádného ukončení mise. Co bude dál, sama netuší.

Robert Heč