Proč ale jen nečinně ležet, když se můžu opalovat a zároveň podívat na život řeky Moravy z jiné stránky? Není nad čím váhat, a tak se vydávám na cestu Baťovým kanálem.

Loď jsem objednala dva dny předem, aby byla k mání. O letních prázdninách je ale podle rejdařů lepší dát vědět i o týden dříve. „Máme tady na půjčení tři lodě pro pět dospělých a jednu pro tři. Tři z nich půjčujeme na delší výlety, jedna tu zůstává na hodinové výpůjčky. To aby měli šanci se projet i ti, kteří třeba přijedou z dálky a o rezervaci nevěděli,“ řekl mi instruktor Martin Kašpárek.

Já a má kamarádka Eva jsme si půjčily loď pojmenovanou Karolína na čtyři hodiny. „Za tu dobu se dá dostat do Otrokovic a zpátky, anebo do Starého Města a zpět,“ dal nám instruktor na výběr. Fakt, že v Otrokovicích mají nové přístaviště, přímo vybízel k přistání u něj, a tak jsme se rozhodly pro směr Otrokovice.

Řídí se to jako kolo, startuje jako sekačka

Nikdy jsem loď neřídila, a tak dostávám od Martina školení. „Poradíte mi, jak na to? Jak se to vlastně řídí? K čemu se to dá přirovnat?“ ptám se jej. „Je to asi jako řídit kolo,“ usmívá se instruktor. To je prý také důvod, proč jedinou podmínkou pro řízení takovéto lodi, ale třeba i hausbótu, je věk osmnáct let a více. Není potřeba ani řidičský průkaz. Samozřejmě ale dočasný kapitán lodi nesmí pít alkoholické nápoje.

Další instrukce jsme dostaly vzápětí, jak jsme se nalodily. Napřed se pádly odrážíme od břehu. „Startuje se to stejně jako sekačka,“ řekl Martin a zatáhl za lanko na motoru.

Na volné vodě se dál dozvídáme, že odrážení od břehu pádly a také doveslování posledních pěti metrů při přistávání je nutné kvůli ochraně poháněcí vrtule. Pokud by se poškodila, musel by za námi přijet servis, a to by nás stálo nějakou stovku z tisícikoruno­vé kauce.

Na vodě mi Martin předává řízení. Moc jistá si zrovna nejsem přesto, že zvládám řízení kola, motorky i auta. Ale prý se to řídí jednoduše, tak hurá na to. Přechytávám od instruktora rukojeť, na které se zároveň přidává a ubírá plyn stejně jako třeba na babetě. „Někteří lidé si chvíli nemohou zvyknout na to, že se zatáčí jakoby naopak, než je člověk naučený třeba na tom kole,“ poučuje mě Martin. A má pravdu, trochu s tím zápolím. V duchu doufám, že si zvyknu na řízení dřív než za ty čtyři hodiny, kdy se máme vrátit zpátky.

Hurá do Otrokovic

Martina vracíme zpátky na břeh. Musíme se obejít bez něj, vždyť zase musí poradit dalším výletníkům.

Odrazit znovu od břehu a nastartovat nám nedělalo příliš velké obtíže, jen na to řízení jsem si musela zvykat asi půl kilometru. „To je v pohodě, je to jak paleťák,“ směje se Eva, která zná řízení paletového vozíku ze supermarketu, kde pracuje.

Pak už se jede v pohodě. Na trase mezi Spytihněví a Napajedly nás klacky ve vodě občas nutí dělat slalom. Dál už ale můžeme sledovat, co se děje na březích a hladině řeky Moravy.

„Hele, volavky. Jů, tam spí kačeny. Jé, tam se koupe pes, a tam rybář tahá ven rybu,“ sledujeme. Kvůli hukotu motoru si ovšem nemůžeme vychutnat i zvuky kolem vody. Na to musíme na chvíli zastavit. Slyšíme žáby a šplouchání vody, je to příjemné. Taky si můžeme na chvíli povykládat, jinak totiž musí ten u motoru hodně napínat uši a jeho společník zase hodně křičet. Proto je podle mě lepší, když cestuje plná loď, tedy pětice dospělých. Cesta lodí je pak finančně srovnatelná třeba s bowlingem. Čtyři hodiny na plavidle totiž vyjdou na osm set korun.

My jsme jen dvě, můžeme se proto v klidu opalovat. Při jízdě po nás pokukují rybáři, cyklisté a zdraví nás osádky dalších plavidel.

„To nečekali, že si troufneme samy řídit loď,“ hodnotí Eva. Trochu se i dohadujeme, která z nás bude u motoru. Pocit kapitána má totiž opravdu něco do sebe. Jeho nevýhodou je, že kvůli držení otáček musíme mít ruku stále na páce. Řízení plavidla s motorem je ale pro nás rozhodně lepší, než kdybychom měly tu samou trasu pádlovat, a tak to Karolíně odpouštíme. Ta, co neřídí, pak využívá zbytku paluby a sluní se.

Celkem v pohodě je i projíždění mezi pilíři mostů. Daří se nám žádný z nich nenabourat, a tak nakonec po osmdesáti minutách přijíždíme k otrokovické­mu molu.

Tam se nám předvádí kajakář, který trénuje eskymácký obrat ve vodě, a také majitel vodního skútru. Ten si pochvaluje možnost najet i s vozíkem, na kterém měl loď, až přímo k vodě. „Moje auto má sto šedesát tři koní, takže to zvládne vyjet zase zpátky nahoru,“ odpovídá mi na dotaz, jestli nemá vůz problém vyjet poměrně prudký nájezd.

K molu přichází také skupinka výletníků. „Stálo to tolik peněz, a ani tu k tomu nepostavili žádný stánek. Jak sem chtějí přilákat lidi,“ divili se. V tom jim dáváme za pravdu. Zmrzlinář i prodavač limonád se tu možná teď na začátku sezony neuživí, ale o prázdninách by mohli mít slušný obrat. Zvlášť proto, že do nejbližšího obchodu je od mola zhruba patnáct minut cesty. Navíc v sobotu v podvečer byl zavřený i ten.

U přístaviště se ještě chvíli projíždíme s kolegou Nikolou, který nás točí, fotí a tak trochu nám odpoledne na vodě závidí. Pak vyrážíme zase samy dvě nazpátek. Cesta je už o něco rychlejší. Zadrhly jsme se kousek před Napajedly, kde jsem si přechytla rukojeť tak, že zatáčím naopak než dosud. „Co děláš? Tys mě vyděsila, už jsem nás viděla naražené do břehu,“ probírá se z lenošení Eva. Od břehu jsme asi tři metry, a tak pádlujeme kousek víc doprostřed, kde přebírá řízení Eva. Jsem ráda, už mně brněla ruka.

Příště do Starého Města. Bude tam i jídlo a pití

Zpátky do spytihněvské rejdy přijíždíme načas. Martin je rád, že vidí loď celou, a nás to taky těší. Na mou připomínku, že je potřeba více lidí, aby se mohli u řízení střídat, nám prozrazuje, že se dá motor nastavit na určité otáčky a ty zablokovat. To prý ale začátečníkům neříká, protože takto se lépe naučí ovládat plavidlo.

„Tak to využijeme příště, až někdy pojedeme směrem na Staré Město,“ plánuji. Tam si podle Martina mohou posádky lodí užít i dvaapůlmetrové klesání díky plavebním komorám, které jsou na trase Baťova kanálu. „A také je ve Starém Městě občerstvení,“ dodává s úsměvem.