Devětadvacetiletý profesí stavař dopravních staveb má dřevo rád. Tato záliba se jej drží už od dětství a vedla k vybudování muzea v Držkové.

„Mělo to svůj vývoj. Už jako „náctiletý“ jsem si moc přál řezbářská dláta. Ta jsem pak jednou dostal na Vánoce. Začal jsem amatérsky vyřezávat. Udělal jsem pár sošek a betlém, ale pak mě lákalo zkusit i něco většího,“ přiblížil Lubomír Marušák.

Vše začalo zvoničkou

A tak se o prázdninách v roce 2009, jak říká, „hecnul“ a začal si z lesa nosit dřevo.

„Obdivoval jsem lidovou architekturu. Svépomocí jsem si začal na zahradě stavět kopii roubené zvoničky, která dříve stávala v sousední Vlčkové. V době před dvanácti lety jsem neměl vůbec tušení, jakou tradici v Držkové práce se dřevem v minulosti měla a co jsem obnovil,“ usmál se mladý místostarosta.

Jeho práce nezůstala bez povšimnutí. Místní lidé se zajímali, co to vlastně na zahradě buduje.

Městské divadlo ve Zlíně. Ilustrační foto
Soubor Městského divadla zasáhl covid, premiéry se odkládají

„Chodili se dívat, co to stavím. Začali vzpomínat, co všechno jejich předci uměli ze dřeva vyrábět, a zvát mě domů do opuštěných dílen a stodol. Dostával jsem od lidí nástroje na opracování dřeva. Aniž bych chtěl, tak se to u mě začalo hromadit. V té době jsem objevil dílo pana doktora Pavlištíka, který se problematikou dřevovýroby v regionu zabýval. Jeho obsáhlá kniha Dřevo, proutí, sláma byla mou velkou inspirací. Byl to skvělý katalog, protože v něm měl popsány a vyfotografovány všechny nástroje a výrobky. Pak jsem už jen hledal v terénu konkrétní předměty, které mi ještě scházely,“ vysvětlil Lubomír, jaké kroky jej vedly k vybudování lidového muzea.

Mezitím dokončil zvonici.

„Ty předměty se mi scházely a já jsem přemýšlel, co s nimi. Byla jich plná zvonice. Tak jsme o rok později začali s otcem stavět rozměrnější stavbu salašnickou kolibu. Dokončena a slavnostně otevřena byla v červnu 2011,“ seznámil Lubomír Marušák.

Tím však rozšiřování jeho sbírek neustalo. Právě naopak.

„Už se ozývali nejen lidé z Držkové, ale i z nejbližšího okolí. Když se někde bourala stodola nebo se vyklízelo, tak mi lidé nabídli, ať si přijedu vybrat, co potřebuji. Takto jsem přišel k hodně zajímavým kouskům,“ doplnil.

Od dřeva k fotografiím

Sběratel lidových předmětů začal sbírat i historické fotografie. V roce 2012 vytvořil dnes bohatý fotoarchiv nejen Držkové, ale i Kašavy a Vlčkové.

„Nyní mám asi 3400 kusů historických snímků, které mám kvalitně digitalizované. Nejen já z nich čerpám pro svou práci například pro vydávání stolních kalendářů. Půjčuji je i různým institucím a muzeím,“ doplnil Lubomír Marušák.

V současné době se mladý muž těší, jak uvede v život své další nápady.

„Těch mám obrovské množství. Loni jsem kvůli kůrovcové kalamitě získal za rozumnou cenu dřevo, a tak jsem začal stavět další salašnickou kolibu. A tam jsem začal připravovat expozici o zpracování ovoce na Valašsku, což byl v tomto regionu také fenomén. Podařilo se mi například v Držkové získat poslední kotel na vaření povidel. Sehnal jsem dubový lis na ovoce a pět lidových páleniček na domácí pálení. Vzácností je, že se mi podařilo získat cejchovaný dubový soudek z roku 1882, kdy do Vizovic přišel prapředek Rudolfa Jelínka Zikmund Jelínek. Je to soudek z úplně první produkce Jelínkovy slivovice ve Vizovicích. Jsem na něj opravdu pyšný,“ prozradil mladý lidový sběratel a místostarosta.