Životní optimismus ji neopouští ani v jejích téměř osmdesáti letech. Když totiž tato energická dáma začne vyprávět o svém životě po boku evangelického faráře, práci pro sbor či o svém obchůdku Jednoho světa, nikdy nezapomene dodat: No to bylo přece tak úžasné!

Zlín jste opustila už v šestadvaceti letech, ale pořád do města svého dětství a mládí jezdíte. Neměla jste někdy chuť se vrátit natrvalo?

Já do Zlína přijíždím tak jednou dvakrát do roka, protože tam mám stále bratra a sestru. Ale vrátit bych se už nechtěla, i když na Zlín pořád moc ráda vzpomínám. Domnívám se, že tohle město člověka poznamená na celý život. Působí tam totiž jakýsi pozitivní baťovský duch.

O baťovském duchu mluví spousta lidí, kteří se ve Zlíně narodili nebo pracovali. Jak poznamenal konkrétně vás?

Já si myslím, že něčím jako je odvaha věci nevzdávat, nečekat, až někdo jiný rozhodne, něco řekne, schválí, ale udělat to sama. Dnes spousta lidí naříká, že je všechno špatně, že si svobodu představovali jinak. Dobře, ale co pro tu lepší svobodu udělali a dělají? Jak to, že si připadají bezmocní, když já kolem sebe vidím tolik lidí, kteří opravdu dělají věci, které naši společnost mění.

Vaše jméno je spojeno především s myšlenkou Fair Trade v Česku. Odkud jste si nápad na otevření férového obchůdku a pomoci chudým lidem přivezla?

V roce 1990 jsem se zúčastnila přípravy Světového modlitebního dne ve Steinu u Norimberka. Liturgii tehdy připravovaly ženy z Československa. Jednoho dne mi pořadatelky oznámily, že se ve dvě hodiny otvírá „Obchůdek jednoho světa“. Bydleli jsme v bývalém internátě a tam žádný obchod ani nemohl být. Ale byl - obrovská starožitná malovaná skříň. A když otočily klíčem, skříň se otevřela a objevily se všelijaké kapsáře, zásuvky a police plné věcí z rozvojových zemí. V tu chvíli jsem věděla, že něco podobného chci i u nás.

Pokud vím, nebylo to poprvé, co jste se s rozvojovým světem setkala.

Za to, že jsem se do tohoto projektu namočila, tak trochu může i Zlín. Kdysi jsem ve zlínských ateliérech spolupracovala s Hanzelkou a Zikmundem na jejich cestopisných filmech. Takže když se v Německu otevřela „obchůdková“ skříň, okamžitě jsem poznala, odkud řada výrobků pochází. Znala jsem je z knih, filmů a fotografií obou cestovatelů. To všechno mne ovlivnilo, zejména postoj těch dvou k lidem v takzvaném třetím světě. Pro ně to nebyli zaostalí lidé, ale brali je jako partnery, respektovali jejich lidskou důstojnost a kulturu.

Obchůdek jste otevřela několik let po revoluci. Nepřipadala jste si, že jdete tak trošku proti větru?

Když jsme o projektu vyprávěli, ťukali si na čelo a tvrdili, že pomoc potřebujeme my, protože my jsme ti chudí, my jsme tu čtyřicet let trpěli pod komunistickou mocí… Stačí se ale rozhlédnout kolem sebe a zjistíme, jak bohatá země jsme. Už tím, že umíme číst, psát, telefonovat. Když vás chytnou žlučníkové křeče, máme možnost zajít k doktorovi. Nemyslím si, že Fair Trade spasí svět, ale pořád je lepší zapálit svíčku, než brečet, jaká je tady tma.
Ze Zlína jste kdysi odešla, protože jste se provdala za evangelického faráře a následovala ho do Kroměříže. Neměla jste strach ze života na faře?
Ne, neměla. Mně se totiž takový život velice líbil. Na zlínské faře jsem díky místnímu faráři Moravcovi prožila úžasné věci. Všechno, co mne kdy začalo zajímat, jsem se dozvěděla tady. Ale musím přiznat, že jsem kromě pana faráře jsem tehdy neviděla nic jiného. Mně nedošlo, že má ženu, která mu uvaří, opere, dokáže vyjít s farářským platem. Tak jsme byli okouzleni panem farářem.

Jak dlouho vám nadšení ze života na faře vydrželo? Přece to jen asi znamenalo být neustále někomu k dispozici…

Nadšení mi vydrželo až dodnes, ale zjistila jsem, zač je toho loket. Ve Zlíně byla fara opravdu otevřený dům, ale v Kroměříži byla situace jiná. Sbor byl malý a lidé nebyli natolik soudržní. Ve městě nebyl ani evangelický kostel, ani fara, takže se náboženství i biblické hodiny konaly u nás v bytě. Kroměříž je katolická pevnost a ještě k tomu tehdy byla komunistická pevnost, takže nám nedovolili téměř nic. Ale mému muži se i přesto podařilo vybudovat v Kroměříži pěkné sborové společenství.

V osmašedesátém roce jste odešli do Prahy a vy jste se vrátila zpátky ke svému původnímu povolání – filmu. Šlo vůbec nějak skloubit dohromady práci, rodinu a sbor?

To bylo opravdu náročné. Ale byla jsem vděčná, že jsem práci na Barrandově dostala: otec Baťovec, „únorák“, manžel evangelický farář… Naštěstí moje funkce hospodářky výrobního štábu mi dovolovala brát si práci domů. A když jsem si měla vybrat, zda dělat něco se sborem nebo vyleštit kliky, tak ty kliky zůstaly holt nevyleštěné.

Po smrti vašeho manžela vás farníci požádali, abyste sbor vedla vy. Váhala jste nad tímto rozhodnutím jít ve stopách svého muže?

Můj muž vytvořil v Praze na Jarově výjimečné společenství známé po celé naší církvi. A bylo jasné, že kdokoliv přijde na jeho místo, to bude mít velmi těžké. Tehdy padl návrh, abych si udělala diakonské zkoušky a na přechodnou dobu si vzala sbor na starost - přece jsem s Jendou vždycky všecko dělala… Neváhala jsem ani chvíli. Pro mne to znamenalo, že nebudu smutnit s rukama v klíně, budu moci něco dělat, budu se učit a to mě vždycky bavilo. Nabídku jsem tedy přijala, do roka jsem složila diakonskou zkoušku a pár týdnů před revolucí jsem byla do funkce i zvolena.

Vzpomínáte si ještě na své první veřejné kázání?

Na to si pamatuji moc dobře, bylo to zkušební kázání. Text byl z epištoly apoštola Pavla a problém byl v tom, že ve dvou různých vydáních Bible zněl různě. Vím, že to kázání bylo zbytečně dlouhé, ale na to člověk přijde až časem.

Jak dlouho trvá, než si člověk zvykne na fakt, že týden co týden musí před sbor předstoupit a kázat?

Řekla bych, že do toho se člověk nějak vžije a vpluje postupně. Je to lavina, která se pořád nabaluje. Když skončily bohoslužby a zamkly se dveře, šla jsem se podívat, co budu kázat příští neděli a s tím kázáním jsem pak žila celý týden. Kázání pro mě vždy bylo v centru. Já jsem měla pro svou práci mimořádně výhodné postavení, protože jsem už byla sama, děti měly vlastní rodiny, manžel nežil, takže se sbor stal náplní mého života. Věnovala jsem mu veškerý čas, své znalosti i schopnosti.

Mají to ženy-duchovní těžší než jejich mužští protějškové?

Domnívám se, že ano. Přece jen ta mužská farářská autorita má u nás delší tradici, je to pro ně složitější hlavně prosadit se autoritou. Za mnou stála pořád autorita mého manžela, měla jsem to o něco snadnější. Žena-farářka byla za mého mládí téměř exotický zjev, dnes si lidé na ženy farářky zvykají a zvykli, ale ženy už se dostaly i do vyšších funkcí a vedou si dobře. Ale je to pro ženy tvrdá cesta.

Spolu s Hanou Schillerovou jste několik příběhů žen, které strávily svůj život na evangelických farách zaznamenaly a knižně vydaly. Co vás k této myšlence přivedlo?

Jednou jsme byly s kolegyní pozvány na setkání s mladými evangelickými faráři a vikáři z Německa. Měly jsme jim povyprávět, jak vypadal život na faře v komunistickém Československu. Popsaly jsme jim poctivě ten zvláštní svět paní farářové, která byla při všem, co se ve sboru dálo, stále po ruce, připravená zaskočit za manžela, čtyřiadvacet hodin k dispozici. Reakce byla neuvěřitelná. Němci se nad tím vyprávěním rozzlobili: Takto tedy ne…, žena faráře má právo na vlastní kariéru, záleží jen na ní, zda na bohoslužby či biblickou hodinu přijde či ne, a oni sami mají nárok na úřední hodiny, soukromí a volno… Já jsem nad tím pak přemýšlela a uvědomila si, že to, co pro nás bylo samozřejmé, se už ani u nás nikdy nebude opakovat, protože se i naše sbory po revoluci začaly proměňovat. Uvědomila jsem si, že tu historii by bylo dobré zaznamenat, a tak jsme to s Hanou udělaly.

Vzpomínala jste, že vás vždy bavilo prohlubovat si svoje znalosti. Neuvažovala jste někdy nad studiem teologie?

Na to, že by mě teologie velmi zajímala, jsem bohužel přišla pozdě. Mám sice kolegu, který se do studia pustil v šedesáti letech a zvládl teologii i s hebrejštinou a latinou. Ale já už jsem to raději neriskovala. Máme ve sboru skupinu pamětníků, pro které každý týden připravuji program. Jsem velká čtenářka, a když něco zajímavého objevím, snažím se jim to předat. V současné době mě zajímá dialog mezi křesťany a Židy - snažím se neustále vzdělávat.

Každoročně pořádáte také Ekumenická setkání s Biblí a uměním. Jak vy sama vnímáte budoucnost ekumenismu?

Podle mého názoru sbližování církví probíhá, ale intenzivněji na té spodní úrovni. Problémem jsou spíš ta vysoká patra v církvích. Tam se nedokážou dohodnout, například na Večeři Páně, eucharistii. Pro protestanty to problém není, ke stolu Páně je zván každý. V katolické církvi však věří, že při eucharistii se hostie proměňuje v tělo Páně, a ten, kdo nevěří, nemá k Večeři Páně přístup. Při našich ekumenických setkáních přistupujeme k Večeři Páně všichni společně. Pokud někdo přistoupit nechce, naznačí pohybem ruky. Ozývají se však hlasy, že sami věřící zdola musí naléhavěji tlačit na to, aby se věci někam pohnuly. Na setkáních často ani nevíme, kdo je katolík a kdo protestant, ale toho obecenství, které tam vzniklo, si velmi ceníme.

Hana Trčková