V České republice se již třetím rokem tomuto svátku věnuje také společnost Post Bellum, která v rámci projektu Paměť národa nahrává vzpomínky pamětníků důležitých událostí 20. století a zpřístupňuje je veřejnosti. A v registru těchto pamětníků má také zhruba osm set válečných veteránů.

U příležitosti jejich dne pak Post Bellum pořádá po celé republice včetně města Zlína sbírku s prodejem vlčích máků, jejíž výtěžek bude použit na natáčení a zpřístupňování vzpomínek dalších válečných hrdinů.

O vzpomínce na válečné veterány i aktivitách společnosti Post Bellum vedl Deník rozhovor s koordinátorkou vzdělávacích projektů této organizace pro Zlínsko Jitkou Andrysovou.

Proč právě vlčí mák?
Červené květy v té době pokrývaly hroby padlých na západní frontě. Připnutím symbolického květu si lidé připomínají hrdinství vojáků a vzdávají jim tímto úctu.

Tušíte, kolik takových hrdinů u nás žije?
Máme asi 600 žijících bývalých vojáků a odbojářů z 2. světové války a zhruba dvacet tisíc novodobých válečných veteránů. Je třeba si jejich hrdinství připomínat.

Co vlastně Post Bellum dělá?
Post Bellum znamená „po válce“. Prostřednictvím projektu Paměť národa se věnujeme pamětníkům 20. století, kterých se dotkla válka nebo následný komunistický režim. Jde především o válečné veterány přeživší holocaust, odbojáře a politické vězně, ale i ty, kteří sloužili třeba u StB nebo sovětské KGB. Zaznamenáváme jejich příběhy a snažíme se je dostat do širšího povědomí.

Co se s takto zaznamenanými příběhy děje?
Příběh se natočí, sestříhá a připraví do podoby, v níž je zpřístupněn veřejnosti. Některé příběhy jsou pak vysílány v Českém rozhlase nebo České televizi, vydávají se knižně, na CD nebo DVD, slouží také jako výukový materiál pro vzdělávání v tématech soudobých dějin.

Mají žáci možnost se s pamětníky i setkat?
Ano, máme pro školy celé vzdělávací programy a zážitkové workshopy. Například v rámci projektu Příběhy našich sousedů se žáci 8. a 9. tříd s vybraným pamětníkem nějaké důležité nebo zajímavé události 20. století, který žije v jejich okolí, setkají, povídají si s ním a toto povídání natáčejí. Potom z toho vyrobí konkrétní produkt, většinou audio nebo videoreportáž se vším všudy. Časté bývají také komiksy nebo knížky. Výsledek své práce pak studenti prezentují na společenském setkání široké veřejnosti. Takže nejen že se dozvědí něco z moderních dějin od přímého účastníka, ale ještě k tomu získají i řadu dovedností.

Přesně tak. Naučí se promýšlet otázky a analyzovat obsah odpovědí, novinářským způsobem zpracovávat získaný text, nahrávku nebo video, uvádět informace do souvislostí a prezentovat je.

Můžete zmínit nějakou významnou osobnost Zlínska, jejíž příběh jste již v rámci Paměti národa zpracovali?

Třeba plukovník Velimír Macharáček. Narodil se v roce 1915 v Brně, po uzavření vysokých škol v roce 1939 překročil ilegálně hranice na Slovensko a z něj pak pokračoval do Francie k formujícím se československým jednotkám. Po kapitulaci Francie byl transportován do Anglie, kde dokončil studia medicíny, nastoupil jako lékař k britské armádě a působil u západoafrických jednotek v boji s Japonci. V roce 1946 se vrátil do Čech a mnoho desetiletí pracoval ve Zlíně jako velmi úspěšný kožní lékař.

Byl i čestným občanem Zlína.
Ano, tuto poctu mu město Zlín udělilo v roce 2002.

Lidí se zajímavými životními příběhy určitě není málo.
Dvacáté století bylo nesmírně složitým a zároveň velmi pestrým obdobím plným dějinných zvratů i zajímavých událostí všedních dnů. A lidi, kteří si tyto momenty pamatují, kteří prožili něco zajímavého, důležitého, těžkého nebo naopak krásného, bychom měli poslouchat a jejich příběhy předávat dál. Abychom věděli, jací jsme byli. (ex)