Maminka s leukémií se nevzdá: Budu žít a půjdu dál

V první chvíli mám pocit, že jsem spíš na dětském oddělení. Všude panuje čilý ruch a při prohlídce patra se neodbytně vkrádá na mysl, že malíři při jeho výmalbě prožívali růžové období. Najednou mám dojem, že nikdy nemůže být tak zle a že vždy existuje nějaká naděje.

V tom mě utvrdí i mladá čtyřiatřicetiletá žena, kvůli které jsem právě tady. „Dobrý den, jsem ráda, že jsi dorazila, pojď, dáme si v jídelně kafe," vítá mě, jako by to bylo u ní doma.

Petra Slavíková ze Zlína je mladá, energická, stále se usmívá a má dobrou náladu. Za chvíli s ní nakazí i mě. „Jen se klidně ptej, já jsem otevřená kniha," mrkne na mě svýma velkýma modrýma očima.

Přes ústa má roušku, protože nesmí onemocnět. „Myslím na to každý den, abych se uzdravila. Věřím, že budu v pořádku, vždyť se cítím dobře," přesvědčila mě vlastně hned v úvodu našeho setkání. Petra trpí akutní formu leukémie. Už zase. Poprvé jí tuto zhoubnou chorobu lékaři diagnostikovali před třemi lety.

„Dcera Eliška měla akorát devět měsíců. Byla jsem stále unavená, zadýchávala jsem se a měla malé modřiny. Jenže já jsem si myslela, že jsem unavená prací kolem malé. Nakonec jsem šla k lékaři," rozpovídá se sympatická Peťa o tom, jak začaly nejtěžší chvíle jejího života. „Ráno mi vzali krev, kolem jedenácté volali manželovi, že musím okamžitě do nemocnice," vzpomíná

Pak už to bylo hodně rychlé. „Následoval odběr vzorků a převoz do Brna. Neměla jsem ani pořádně čas se rozloučit s Eliškou. Jen si vzpomínám, jak za mnou manžel Tomáš přišel a řekl mi: Peti, já už se teď o tebe nemůžu starat, teď to musí udělat doktoři," zlomí se v tu chvíli Petře hlas a já poprvé vidím, jak při této vzpomínce se v jejích očích zalesknou slzy.

„Až v Brně mi tenkrát došlo, že můžu umřít," pokračuje dál už pevným hlasem. „Jenže naštěstí byla u mne i sestra Helena a ta řekla, že neumřu a že se prostě uzdravím. Já jsem jí věřila a od té doby vím, že nemoc porazím," usmála se Peťa.

Tehdy se přání Petřiny rodiny splnilo. Díky autotransplantaci nemoc zvládla a mohla začít žít zase normálně. Eliška rostla jako z vody, Petra i s Tomášem z ní měli radost, dokonce začali plánovat další dítě. Jenže leukemie se vzdává nerada, je houževnatá a není lehké nad ní vyhrát.

Špatná zpráva 
před vyučováním

Začátek letošního školního roku nastoupila Peťa opět jako učitelka angličtiny do jazykové školy.

„Pár dnů předtím jsem byla na kontrolním vyšetření a zpráva od lékaře mě zastihla dvacet minut před vyučováním. A zase to byla špatná zpráva. Nebyla jsem schopná na tu hodinu jít. Byl to šok. Když jsem se dozvěděla, že se nemoc vrátila, ihned jsme se s Tomášem sbalili a jeli na chalupu. Potřebovala jsem nabrat sílu do boje," svěřila se. Neobvykle silné pouto s její sestrou a rodinou následně přineslo i velkou odezvu mezi lidmi.

Sestra Helena zveřejnila Petřin příběh na Facebooku. Pro Petru se začal hledat vhodný dárce kostní dřeně. „Lidi jsou úžasní, chtějí se registrovat mezi dárce kostní dřeně," reagovala mladá maminka na to, jaká solidarita se zvedla mezi jejími přáteli, známými, ale i neznámými. Dalo by se říci, že transfuzka v Baťovce praskala ve švech.

„Připojili se i kamarádi v Austrálii a v Kanadě. Je to fantastické, protože čím více lidí se zaregistruje jako dárci, tím se také podaří zachránit více životů. Jde to vyjádřit heslem: Víc lidí, větší šance. Proto má jejich obětavost smysl," vysvětluje mi Petra s nadšením.

„Peťo, až se uzdravíš, budeš v této osvětě pokračovat a pracovat na tom, aby se lidé u nás nebáli darovat kostní dřeň?" ptám se.

„No to víš, že jo. Je důležité, aby to lidé věděli. Chtěla bych také, aby se touto osvětou zabývali lékaři a pracovali například s mladými. lidmi. Vždyť někteří z nich u nás ani nevědí, jakou mají krevní skupinu," říká. Za chvíli mi Peťa popíše, co všechno se dá pro to udělat.

Pozdní odpoledne začne ukrajovat sílu sluníčku, chvilku jen tak sedíme. Najednou na balkon přilétají dva holubi.

„Peťo, co vaši, jak to berou?" ptám se tiše.

„Jsou výborní, moc mi pomáhají, jsou silnější než předtím. Jen tatínkovi někdy ukápne slza, on se drží, já se vždycky usměju a říkám: Neboj, tati, já to zvládnu. Také ségra je výborná. Jsme si velice blízké, někdy jedna za druhou dořekneme větu. Je to moje nejlepší kamarádka. Děláme spolu všechno. Dokonce jsme byly ve stejné době těhotné. Víš, my jsme holky z Toronta, my zvládneme vše," usmívá se opět Petra.

Dozvídám se příběh, jak s nimi rodiče emigrovali v roce 1983 do Kanady. Možná právě vzor rodičů, kteří nedostali nikdy nic zadarmo, ovlivnil Petru – její postoj k životu a sílu nikdy to nevzdat. Proto jí věřím, že až se uzdraví, bude pomáhat lidem s leukémií a dosáhne svého cíle a předsevzetí.

„Peťa je naše sluníčko"

Zajímám se o to, co by Petra poradila lidem, kteří jsou ve stejné situaci jako ona.

„To máš tak, člověk musí mít v sobě aspoň kapku naděje, že to zvládne. Pak už je to jednoduché, musíš myslet na to, aby ses uzdravil. Musíš plánovat a dívat se do budoucna. Stačí říct: Já budu žít a půjdu dál," tvrdí.

„Peťo a řekneš mi, co by sis přála ty?

„Jo, je toho víc, ale nejvíc, aby si mé tělo vzpomnělo, jak bojovat a pracovat. Přeji si dárce, který by měl shodu 10 z 10, aby se dřeň chytla. Přeji si, aby Tomáš měl silné nervy a vydržel. Přeji si vidět svatbu Elišky," dívá se mi Petra do očí a já si v té chvíli z celého srdce přeji, aby se jí všechna její přání splnila.

To už se ale má návštěva chýlí ke konci, protože přichází sestřička a napichuje jí kapačku.

„Copak Peťa, to je naše sluníčko, neměli jsme tady tak usměvavého a šťastného člověka, jako je ona," pochválí její vitalitu a radost ze života.

„Peťo, a je něco, co si ještě přeješ teď, v tuto chvíli?"

„No, dala bych si pořádný stejk nebo řízek," směje se už zase Petra Slavíková.