Ty, které nevisí v českých nebo světových sbírkách, má vystavené ve svém domácím ateliéru, který si postavil, když mu zdražili nájem v centru Prahy.

A právě v současné umělecké dílně vedle jeho domku rodák z Hvozdné vypráví, jak svou uměleckou kariéru kdysi začínal malováním Valachů na porcelánové talíře.

Když se člověk projde po Praze, narazí na celou řadu reliéfů, medailí a pamětních desek, pod kterými jste podepsán. Co vás napadne, když kolem nich procházíte?

Jsem vždycky rád, že je vidím. Když na nich pracuji tři měsíce nebo dokonce dva roky, tak si je rád opět prohlédnu. Zjistím, jak po těch letech vypadají, jak se o ně starají, jakou mají patinu. Je to pro mě pokaždé hezké setkání a milá vzpomínka.

Původní profesí jste malíř, k medaili jste se dostal spíše náhodou, když jste vyhrál soutěž o medaili k výročí Slovenského národního povstání a osvobození Československa. Proč jste se do soutěže přihlásil?

Já jsem vždy chtěl zkusit plastiku. Navíc jsem období konce druhé světové války na vlastní kůži zažil. V době národního povstání na Slovensku jsem byl malý kluk a tehdy na Valašsku býval za každým keřem partyzán. Vnímali jsme to tehdy jako detektivku. A právě proto jsem se do té soutěže přihlásil, protože jsem si říkal, vždyť to jsou ty naše klukovské příběhy, co se děly okolo nás. My jsme v tom vlastně žili. A tyto vlastní zážitky mi pomohly i při zpracování medaile.

Brzy se z vás stal uznávaný medailér. Neměla vám to konkurence za zlé, že jste najednou začal vyhrávat všechny soutěže? Přeci jen tady byla určitá generace medailérů…

Ano, to opravdu tehdejší medailéři těžce nesli, zvláště někteří. Ale řada medailérů také malovala, například Knobloch, Sopr, Pankrác. Takže jsem nebyl sám malíř medailér.

Je pravda, že vás schválně obsazovali do odborných porot a komisí, jen abyste nemohl se svými návrhy na medaile soutěžit?

Ano, dá se to tak říci. Protože když vás jako autora do soutěže nevyzvou, tak si oddechnou, protože tím vypadne jeden potenciální konkurent, který by soutěž mohl vyhrát. A protože já jsem celou řadu soutěží vyhrál, tak mi za odměnu dali čestnou funkci předsedy poroty, čímž jsem byl ze soutěže vlastně vyřazen. Navíc za předsednictví nic nedostanu. Takže by pro mě bylo lepší, aby mě vyzvali, protože za to bych alespoň nějakou tu korunu dostal.

Je těžké se v dnešní době uživit jako umělec?

Ve srovnání s minulou érou je to bída. Po roce 1989 jsem zaznamenal markantní úbytek objednávek.

Jak si to vysvětlujete?

Bylo to jednoduše tím, že se přeměnily firmy a do mnoha centrálních podniků, pro které jsem dělával medaile, přišli mladí lidé. Ti mé jméno už neznají, takže se v případě potřeby obrátí na své kamarády. Dříve jsem byl natolik známý, že se na mě instituce obracely samy. Míval jsem objednávky i na rok dopředu. Po listopadu 1989 se však všechno změnilo, lidé se vystřídali. Starší umělce dnes znají jenom numismatici nebo sběratelé.

Takže kolik teď míváte zakázek za rok?

Dnes už je to pouze tak jedna ročně.

Když vytváříte medaili, pracujete na velmi malém prostoru. Je těžké dostat nosnou myšlenku do kruhu o rozměrech několika centimetrů?

Je to otázka především disciplíny. Ale těžké je to vždycky. My říkáme, že medaile musí mít svoji monumentalitu, i když je malinká. Stejně jako velká socha. U medaile monumentální řešení spočívá v jednoduchých motivech. Proto musí mít medaile monumentální prvek, který upoutá diváky. Navíc se dává do dlaně, takže musí být dobře čitelná na vzdálenost ruky.

Kde berete inspiraci pro své medaile?

Inspiraci beru na každém kroku. Jeden profesor z akademie nás naučil, že když jdeme po ulici a cokoliv nás napadne nebo se nám zalíbí, máme si to nakreslit do kapesního skicáku. Stačí malá kresbička. A když potřebuji nápad, stačí se do toho skicáku jen podívat. Ale když tvořím medaili například spisovatele, tak se inspiruji zejména v jeho díle.

Do jaké míry musíte být s jeho dílem seznámen? Kolik jeho knih musíte přečíst?

Dost. Protože nikdy nevíte, kdy vás něco napadne. Pro mé medaile jsou důležité i citáty z děl, které musí být obrazotvorné. Musí vyvolávat výtvarné zpracování. Jsou pro mě tedy hlavním zdrojem inspirace. A když mě něco napadne, tak vím, že jsem zachráněný člověk. Vždycky říkám, že mě osvítil duch svatý. A když mě osvítí duch svatý, tak jsem si jistý, že když nápad zrealizuji, výsledek nebude špatný.

Máte tedy nápad. Co následuje poté?

To už stačí mít jen po ruce kružítko, abych si nakreslil kruhy a do nich komponuji motiv. Bylo by někdy zajímavé spočítat, kolik se těch kružnic nepovede, než přijde ten pravý výsledek. Ale i ty nepovedené kružnice si schovávám. To nás naučili rovněž profesoři na akademii, kteří tvrdili, že když se nám něco nepovede, máme to otočit ke zdi a nechat být. Opravdu to má efekt, protože když například nepovedený obraz za nějakou dobu otočíte zpátky, vidíte jej zjednodušeně, nejste jím natolik zaujatý a můžete vidět, co se vám povedlo a to také využít. Ale někdy je ten boj o správný nápad natolik zoufalý, že těch kružnic je třeba i sto. Zda je však kompozice skutečně dobrá poznám, až si ji vymodeluji a odliji.

Dnes vaše díla visí v řadě českých i světových sbírek. Ale původně se z vás měl stát truhlář.

To je pravda. K tomu naštěstí nedošlo, přesto mi láska ke dřevu zůstala. V garáži mám soustruh, takže se dřevem občas pracuji. Naučil mě to jeden truhlář z Hvozdné, u kterého jsem se stavoval po cestě ze školy ze školy. Ale pouze z jednoho zištného důvodu. Měl v dílně špalíčky a já si z nich dělal loutky. Oblepoval jsem je hadříky a pak hrál loutkové divadlo. Napsal jsem si dokonce i loutkové divadelní hry. To, že ze mě bude truhlář, si myslel hlavně můj otec. Chtěl, aby bratr projektoval nábytek a já jsem ho měl vyrábět. Mě ale v životě nenapadlo, že bych se měl jít učit truhlářem, protože to už jsem dávno uměl.

Jak jste se tedy ocitl na Akademii výtvarných umění?

Byl to takový smysl pro povinnost. Vyučil jsem se nakonec v porcelánce v Klášterci nad Ohří, ale u porcelánu jsem zůstat nechtěl. Mě to nezajímalo. Ale když šel člověk na akademii, otevíralo mu to bránu k tak zvanému svobodnému podnikání, což za socialismu byla veliká věc, protože jsem nemusel být zaměstnaný. A mohli jsme se živit malováním. Ale dodneška umím linkovat talířky.

Akademický sochař Vincent Makovský o vás prý řekl, že můžete dělat všechno a dobře. Může za to právě to, že jste vyučený řemeslník?

Hodně lidí se diví, že dokážu například pracovat se sádrou, že umím kreslit a podobně. A právě tohle jsem se naučil v porcelánce. Byla to totiž odborná škola, kde nás učili všechno - od kresby, přes tiskařství až po sochařinu. Neumím jenom to, co ode mě nikdo nepotřebuje nebo co se mi nechce dělat. Protože řada odborných detailních prací je velmi nepříjemná, takže raději říkám, že to neumím.

Kromě umění však vynikáte rovněž ve hře na kytaru. Neřešil jste někdy dilema, zda se věnovat hudbě či umění?

Naučil jsem se hrát, když jsem přišel do Klášterce. Hrál jsem vždy vlastní improvizace, což byla obrana proti muzikantům, aby mi nepočítali noty, co mi spadly pod stůl. Když jsem hrával v zahraničí nebo při různých setkání, tak se lidé divili, že jsem malíř a ne kytarista. Řada muzikantů mě také přemlouvala, abych se hudbou živil profesionálně. Ale malování mi bylo přeci jen bližší.

Narodil jste se ve Hvozdné na Valašsku. Cítíte se ještě jako Valach?

Tak toho se člověk nezbaví. To člověk cítí uvnitř celý život. Když přijedu na Valašsko, tak je to pro mě vždy obrovský zážitek.

Nakolik se vzpomínky na valašský kraj promítly do vaší tvorby?

Moc ne. Já totiž nechci dělat Valachům nějakého konkurenta. To nechávám tamním regionálním umělcům. Ale na valašských motivech jsem kdysi začínal. V porcelánce jsem na talíře pravidelně maloval Valachy s ovečkami.

Většinu svého života jste zasvětil medailím. Ale dostal jste vy od někoho někdy medaili?

Nějaké by se našly. Jednou jsem dostal medaili od bývalého ředitele Ústavu národního písemnictví. Tu jsem dokonce navrhoval já, darovali mi ji i s věnováním. A také jsem dostal pamětní medaili v italské Ravenně.

Cítíte se být více malířem, nebo medailérem?

Tak je pravda, že medailí jsem v životě udělal víc. Ale je to spíše věc momentálního zadání. Když maluji obraz, musím začít myslet jako malíř, jinak bych nic nevytvořil. A to platí i u medailí.

Hana Trčková