Malý gibbon se narodil na začátku února. První měsíce svého života strávil společně s rodiči v chovatelském zázemí. Teprve s příchodem jarního počasí gibboni mohli zamířit do rozhlehlé venkovní expozice.

„Pohlaví mláděte prozatím neznáme. Matka jej velmi pečlivě střeží, mládě se po celou dobu pevně drží srsti na jejím břiše. To vše je však pro nás důkazem, že skutečně zdárně prospívá,“ uvedl Kamil Čihák, hlavní zoolog.

Díky příkladné péči jedenáctileté samice Isabell mládě skvěle prospívá.

„Zůstává pevně přichyceno na břiše samice. Je na ní zcela závislé, krmí se nyní výhradně mateřským mlékem. Postupně se začne osamostatňovat, ochutnávat potravu dospělých a také podnikat první krátké „výlety“ za bedlivého dozoru samice,“ doplnil zoolog Čihák.

Méně než 2000 jedinců

Gibbon stříbrný patří mezi nejohroženější primáty na světě, počty ve volné přírodě se odhadují na méně než 2000 jedinců. Gibbony stříbrné chová 18 světových zoo. Za uplynulých 12 měsíců se chovatelským úspěchem může pochlubit pouze šest zahrad.

Zlínská zoo chová gibbony stříbrné od roku 2014. Samec Peucang pochází z anglické zoo Howletts, samička Isabell z německé zoo Mnichov. Od samotného počátku tvořili skutečný pár. Návštěvníci celou rodinnou skupinku uvidí v asijské oblasti zoo v expozici HALA-BALA.

Jemní siláci

Gibboni sice působí velmi jemným dojmem, ve skutečnosti však mají neobyčejnou sílu v pažích. Mezi jednotlivými větvemi skáčou zvláštním způsobem nazývaným brachiace. Zavěsí se pouze prsty a s lehkostí se přehoupnou na další větev. Jediným skokem dokážou překonat vzdálenost až 10 m.

Na zemi se pohybují po dvou, působí tak trochu jako provazochodci, a rovnováhu udržují dlouhými pažemi. Žijí v malých tlupách tvořených rodičovským párem a mláďaty. Své teritorium si označují především hlasem, přičemž každé zvíře má svůj typický nezaměnitelný hlas.

Na jejich jídelníčku dominuje listí a větvičky stromů, pochutnají si i na ovoci. Ve volné přírodě žijí pouze v západní části indonéského ostrova Jáva. Jejich počty však stále klesají. Na vině je především kácení tropických pralesů a neustálé rozšiřování jednotvárných monokulturních plantáží, kde gibboni nedokážou žít.