Řada lidí si klade otázku, proč v 50. letech s kamarády před režimem utekli, a muselo na to svým životem doplatit několik nevinných lidí. Milan Paumer zavítal tento týden do Zlína na pozvání studenta zlínské univerzity Michala Rudeckého. Na besedě s občany, která se uskutečnila v úterý 24. března v prostorách Domu kultury, popisoval, jak to tehdy bylo.

Říkáte, že vaše odbojová skupina na Západ neutekla. Jaký byl tedy důvod odchodu ze země?
My jsme před komunismem neutíkali. Mysleli jsme, že dojde ke konfliktu mezi Západem a Východem, takže jsme se chtěli dostat do americké armády a získat tam zkušenosti, které bychom mohli později využít. Situace, která se odehrávala v Československu po II. světové válce, nás nenechala chladnými. Ze začátku jsme komunisty jen kritizovali. Když jsme však slyšeli ze všech stran, jak zatýkají lidi a například naše piloty, kteří měli štěstí, že přežili, sbírali jako zrádce, zatýkali a vraždili…nebo hokejisty, kteří vyhráli v roce 1949 mistrovství světa ve Švýcarsku, také odsoudili na desítky let vězení. Z neznámých důvodů.

Jak jste se začali na odchod z Československa připravovat?
Když chcete začít akci, potřebujete zbraně a peníze. První věc, kterou jsme udělali, bylo muzeum v Poděbradech. Tam jsme věděli, že jsou čtyři samopaly. Ve dne jsme si odemkli okno a v noci přišli a lehce ho otevřeli. Tak jsme byli šťastní, že máme zbraně a ani jsme si nevšimli, že jsou nepoužitelné. Neměli mechanismus na náboje. Byli jsme sto padesát metrů od Labe, tak jsme je hodili do něj. Tehdy jsme si uvědomili, že musíme sehnat něco pořádného. Pořádné zbraně měla armáda a policie. Na armádu jsme byli krátcí, tak jsme se zaměřili na policejní stanice.

To jsme u těch kontroverzních případů, za které vás kvůli padlým životům někteří lidé odsuzují.
Ano. Ale bylo to tak. První akce byla Chlumec nad Cidlinou. To jsme vůbec neměli v úmyslu toho strážmistra zabít (Oldřich Kašík, pozn. red.). Radek (tak se říkalo Ctiradu Mašínovi) měl železnou tyč. Myslel, že když ho bouchne přes hlavu, tak ho omráčí. Ale strážmistr vytáhl bouchačku. Pepa (Josef Mašín), když to uviděl, vytáhl svoji, a střelil ho dvěmi ránami. Já jsem čekal mezitím v autě, dělal jsem šoféra a dával pozor, jestli nejdou policajti. Takže kluci přiběhli, museli jsme odjet pryč a zbraně nebyly. Ale neměli jsme v úmyslu strážmistra zabít.

Takže obě první akce se nezdařily. Jak jste pokračovali?
Třetí akce byla peníze. Ty jsme museli získat jenom z toho důvodu, že Radka sebrali estébáci při schůzce s lidmi, kterým chtěl pomoci přes hranice. Seděli jsme tehdy v Poděbradech u Mašínů v bytě a čekali na něj. Když tři hodiny nešel, věděli jsme, že se něco stalo. Dozvěděli jsme se to až za pár dní. Dali mu dva a půl roku a poslali ho do vězení do Jáchymova. Mašínů strýc Ctibor Novák přišel s nápadem, že kdybychom měli dost peněz, mohli bychom podplatit třeba bachaře a dostat jej ven. Náš kamarád Zbyněk Janata pracoval v podniku, kde každý pátek jezdil šofér s ochrankou pro peníze na výplaty. Tuhle akci jsme dělali já, Vašek Švéda a Zbyněk. Třikrát jsme číhali, ale oni jeli jinou trasou. Já už počtvrté nemohl. V práci se mně ptali, proč si beru každý pátek dovolenou. Ale jim se to počtvrté už povedlo.

Pokladník však při tom přišel o život.
…. popíšu vám, jak mi to vyprávěl Pepa. V autě s penězi jeli dva lidi navíc, pokladník (Jaroslav Honzátko, pozn. red.) a kuchařka. Kluci je zastavili a vystoupili ven všichni kromě pokladníka. Ten najednou vyskočil, oběhl auto a zamířil na Pepu pistolí. Pepa se blížil pomalu k němu, skočil a zkroutil mu ruku. Oba spadli, ale pokladním měl prst na spoušti. V té situaci se střelil. Ale je to přiřčeno nám. Možná, že jste slyšela i verzi, že byla zastřelena těhotná pokladnice. Lidi to měli dost popletené.

Na kolik peněz jste si tam přišli?
Skoro milion. Pepa dal peníze strýci Novákovi a přemýšleli jsme, jak dostat ven Radka. Ale Stalin nám učinil čáru přes rozpočet. Zemřel a tři týdny po něm Gottwald. Radek dostal amnestii, tak jsme peníze nemuseli použít. Ale za 60 tisíc jsme koupili dva motocykly, abychom se měli jak dopravovat. Museli jsme totiž jezdit vlakem a pak pěšky. A koupili jsme je právě včas. Hned poté zmrazili veškeré vklady v bankách. Za měsíc je tak znehodnotili, že za padesát korun dostal člověk korunu. Ale to už nám nevadilo. Hlavně, že byl Radek venku. To už jsem byl na vojně na Slovensku.

Zanedlouho potom jste podnikli onu velkolepou akci. Jak to začalo?
Pepa za mnou přijel a povídá, Radek je venku. Chystáme se, že půjdeme. Chceš jít s náma? Já říkám samozřejmě. Tak on, že mi pošle telegram, jak budou připraveni – Svatba se bude konat v sobotu. Čekal jsem tři týdny. Hned jak vzkaz přišel, vzal jsem si propustku a jel. Radek na mě čekal v Poděbradech, skočili jsme na vlak a jeli do Chebu. Odtud potom autobusem až na hranice do Hory Svaté Kateřiny.

A co ostatní? Josef Mašín, Zbyněk Janata a Václav Švéda?
Kluci jeli o den dřív a přespali tam na hřbitově. Přijeli jsme za nimi, dali mi pistoli, a jak se setmělo, vyšli jsme. Měli jsme kompas nařízený na sever, baterku a mapu. Ani jsme nepoznali, kdy jsme překročili hranice. Šli jsme v noci horzně hustým lesem. Tam jsem spadl do díry a ztratil pistoli. Ti mi nadávali: Vidíš, ty vole, teď jsme ztratili dvacet procent palební síly! V tom jsme přišli na planinu a slyšíme, jak holky německy zpívají. Byli jsme za hranicemi. Měli jsme v plánu ukrást auto a dojet co nejblíže k Berlínu. Ale to se nám nepovedlo. Při jednom pokusu střelil Zbyněk do vzduchu, aby postrašil řidiče, a od té doby nás policisté pronásledovali. Bylo jich dvacet tisíc.

Vy jste jim ale neunikli všichni. Švédu, Janatu i Ctibora Mašína jste cestou opustili.
Hned na začátku jsme se domluvili, že pokud bude nejhůř, zbytek půjde dál. Byla nám zima a měli jsme hlad, protože jsme jedli jenom hrušky a jablka spadlé ze stromů. Tak jsme začali navštěvovat stavení a tu ukusovali někde kousek slaniny v komoře nebo upíjeli mléka. Ale jenom trochu, aby to nepoznali. Přespávali jsme ve stodolách. Jednou jsme slyšeli, jak panímáma nadává manželovi, že moc žere. No, a když jsme se dostali do většího města na nádraží, šel Vašek prodat hodinky a tabatěrku, abychom měli na vlak. Když jsme přijeli do dalšího města, už na nás čekali Němci v hale. Tam došlo k potyčce a Zbyněk utekl neznámo kam. Tak jsme byli čtyři. Vaška postřelili Němci náhodou, jak jsme se schovávali v lese ve škarpě. Ztratil moc krve. Když předběhnu událostem, potom v jednom stavení poradili, abychom nasedli na takzvaný bramborový vlak do Berlína. Ten však jel do lihovaru a kousek od něj jsme museli Švédu nechat. Byl moc slabý a nakonec ho vyčmuchali psi.

Vám se podařilo nakonec nasednout na ten bramborový vlak?
Ano, ale předtím jsem dostal ránu i já. Když jsme chtěli omráčit u mostu jednoho Němce chlorofonem, střelil mě do boku. Potom jsme však skutečně na vlak naskočili, Radek vlezl pod vagón a my s Pepou na nárazníky. Sedm kilometrů před Berlínem jsme zahlédli stanici plnou celníků. My jsme s Pepou skočili dolů a utíkali, ale Radek tam chtěl zůstat. To už jsem krvácel do břicha a nohy se mi podlamovali. V jednu chvíli na mě mířil i Pepa pistoli, že když mě nezastřelí on, tak jiní. Ať jdu. V tom jsme zahlédli ceduli Americká okupační zóna. Podlezli jsme ostnatý drát a byli v západním Berlíně.

Jak dlouho vám celá akce trvala?
Devětadvacet dní a půl hodiny. To říkám proto, že když jsme přišli s policistou na služebnu, bylo třicet minut po půlnoci. Potom jsem strávil nějakou dobu v nemocnici a jeli jsme lodí do Ameriky. Už i s Radkem, nakonec se do západního Berlína dostal taky. Na pět let jsme se upsali armádě. Mě pak poslali do Korey a Mašíny do Evropy. A do Čech jsem se přestěhoval až v roce 2001. Čtyřicet let jsem žil v Americe.

A tak se váš příběh stal slavným, že o něm dokonce vyšlo několik publikací.
To ano, ale například bývalý prezident Václav Havel tomu nakloněn nebyl. Stejně tak jsme byli několikrát navrženi na státní vyznamenání, ale Václav Klaus jej nám neudělil.