VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Minimotorkář: Chystám se dojet až do Himaláje

Březůvky /JAK SE ŽIJE…, FOTOGALERIE/ - Jaroslav Holík dorazil přesně na minutu. Vypadal ale trochu nevyspale. Není divu. „V noci jsem přiletěl z Kavkazu, ještě jsem nespal ani minutu, ale to nevadí, všechnu únavu zahání fakt, že se mi to podařilo,“ vydechl vítězně. Šestapadesátiletý dobrodruh totiž před pár dny s několika ruskými kamarády pokořil nejvyšší horu Evropy Elbrus (5642 m. n. m.). O tom, že Mont Blanc přišel o své prvenství, prý už odborníci dávno nepochybují.

17.8.2009
SDÍLEJ:

Jaroslav Holík byl s minimotorkami v chladném ruském Murmansku.Foto: Archiv Jaroslava Holíka

„Je to tak, kavkazský Elbrus je podle posledních měření už deset kilometrů v Evropě, takže se právem pyšní titulem nejvyšší hory starého kontinentu,“ vysvětluje Holík. Zkušený cestovatel ale tímto úspěchem tak trochu vybočil ze svých dosavadních expedic. Až doposud na všechny své cesty totiž vyrážel na vlastnoručně zkonstruovaných minimotorkách. Je dokonce v tomto oboru dvojnásobným českým rekordmanem. Právě na těle Elbrusu se mu podařilo na minimotorce vyjet v roce 2007 až do výšky 4150 metrů, zdolat vrchol se mu nepodařilo kvůli naprosté vyčerpanosti jeho týmu. Pokoření Elbrusu se tak dočkal až nyní, i když pěšky.

Lásku k motorům jsem zdědil

Jaroslav Holík se narodil v roce 1953 v Březůvkách. Po absolvování střední školy chemické nastoupil v otrokovickém Barumu jako technolog. Po pár letech začal studovat ve Zlíně Vysoké učení technické. Nedokončil ho však. Oženil se, stal se brzy otcem, a tak musel vydělávat. Vysokoškolského titulu se ale přece jen dočkal.

V Moskvě vystudoval v roce 1990 ekonomickou fakultu a pak dokonce na české ambasádě v Moskvě dělal několik let obchodního zástupce. Odtud pramení jeho trochu netradiční záliba v ruštině a tamějším prostředí. „Na obyčejné Rusy nedám dopustit. To, co nám udělala v roce 1968 jejich armáda, mnoho z mých ruských kamarádů odsuzovalo a nespočetněkrát se mi za to omlouvali,“ tvrdí rezolutně.

Jaroslav Holík je však svému okolí znám především jako velký milovník motorů. Svou vášeň podědil po svém otci i dědovi. Oba, i jeho strýc, byli automechanici, a malý Jarda v začouzených garážích vyrůstal. Nebylo proto divu, že v roce 1993 začal se svými kamarády dovážet z Lotyšska populární minimotorky, které u nás tenkrát ještě téměř nikdo neznal. Byly ale hodně poruchové, začal se v nich proto vrtat a po čase zjistil, že by dokázal sám vyrobit mnohem kvalitnější stroje. A tak se do toho pustil a několik let se tím úspěšně živil. „Už jsem toho nechal. Nekvalitní, ale hodně levná konkurence z Číny nás srazila na kolena, a tak už je to pouze můj koníček,“ vypráví smířeně.

První cesta vedla po českých hranicích

Holík a jeho kamarádi , mezi nimiž nechyběli ani syn Jan a dcera Ilona, často a rádi své minimotorky testovali po širokém okolí na Zlínsku. V roce 1999 se ale zrodil nápad vyrazit někam mnohem dál a vyzkoušet, co jejich stroje dokážou. Rozhodli se proto objet na minimotorkách celou republiku.

Kopírovali českou státní hranici, urazili mnoho set kilometrů a na Červenohorském sedle se dokonce vyšplhali až do výšky 1013 metrů. „To se mě poprvé zmocnila zvědavost, jak vysoko je možné s našimi motorkami vyjet, a tahle posedlost mě neopustila dodnes,“ přiznává Holík.

JAROSLAV HOLÍK - je mu 56 let. konstruktér a výrobce motorek, cestovatel, rozvedený, dvě děti, na vlastnoručně vyrobené minimotorce přijel až na Kavkaz a tam se s ní vyšplhal do výšky 4150 metrů nad mořem, žije v Březůvkách

Následující rok se proto rodinný klan Holíků vydal na další cestu. Ze Zlína do Aše a odtud až na slovensko-ukrajinskou hranici, do Vyšné Německé. A kousek od Rožňavy březůvská motovýprava zdolala další vrchol - Královu hoľu, která měří 1947 metrů. Holíkovi se tahle zábava zalíbila, a tak v roce 2001 vyrazili rovnou do Alp. Vytipovali si horský průsmyk Grossglockner Strasse (2571 m. n. m.). „Na tu cestu do smrti nezapomenu, kdy jsem sjížděl dolů, pršelo a teplota byla na nule. Dole pod kopcem mě pak museli z motorky sundat a nalít do mě několik štamprlí slivovice s medem, byl jsem jak rampouch,“ vzpomíná s úsměvem.

O dva roky později se každopádně chtěli do Alp znovu vrátit. Tentokrát si vybrali průsmyk Stilfserjoch ve výšce 2808 metrů, a jeho zdoláním vytvořil Jaroslav Holík svůj první český rekord. Žádný jiný Čech se na motorce ještě nikdy nedostal tak vysoko. Přímo na místě mu to potvrdil zástupce české Guinessovy knihy rekordů.

Jeden rok polární kruh, druhý rok sopka Etna

Rok 2004 přinesl další dobrodružnou expedici. Výprava v čele s Jaroslavem Holíkem a jeho synem Janem zapíchla prst na mapě tentokrát za severním polárním kruhem. Na několika minimotorkách dorazili až k břehům Barentsova moře, jejich poslední tábor byl nedaleko města Murmansk. Urazili neuvěřitelných šest tisíc kilometrů. „Naše cesty mají vždycky hodně podobný scénář. Kromě motorek s námi jede i doprovodné vozidlo, kde máme veškeré zásoby jídla a vody, náhradní díly na motorky i mobilní postele. Při jízdě na motorkách se postupně střídáme, i tak je to ale neskutečně náročné, a vždycky, když jsme někam dojeli, nechtěli nám místní uvěřit, že jsme na těch ministrojích přijeli až z Česka,“ říká Holík. Po návratu z mrazivého severu se dobrodruzi z Březůvek rozhodli, že na další cestě se chtějí trochu ohřát, a tak logicky vyrazili v roce 2005 do slunné Itálie.

Přes oblíbené Alpy, Pádskou nížinu a Řím až dolů na Sicílii. A při hledání nějakého sympatického kopečku jejich pohled neomylně padl na Etnu (3323 m. n. m.). „Tak to je další z mých dodnes živých černých můr. Za neskutečného vedra jsme se drápali s rozžhavenými motorkami až téměř po kolena zapadlí v lávě. V některých místech jsme si museli pomáhat lany, abychom vůbec s těmi stroji pohnuli. Vzdali jsme to ve výšce 2800 metrů, 500 metrů pod vrcholem, dál už to ale vážně nešlo,“ pokrčil rameny Holík.

Velká výzva zvaná Elbrus

Holíkova záliba v rusky mluvících oblastech se projevila v roce 2007, kdy se s dcerou, synem a dalšími dvěma kamarády vypravil na populární Elbrus. „Především mě lákalo pokořit tuto úžasnou horu společně s mými ruskými kamarády a velkými motoristickými fandy Ivanem Xenofontovem a Givi Gvirdžišvilim. Druhý jmenovaný ji navíc dva roky předtím už na motorce zdolal, a vytvořil tak zřejmě světový rekord. Chtěl jsem se mu zkrátka vyrovnat,“ přiznává Holík.

Expedice však nedopadla úspěšně. Až do výšky 3800 metrů šlo všechno bez větších problémů. Pak se ale prudce pokazilo počasí. Přes noc napadlo asi dvacet centimetrů krup, déšť se střídal se sněžením, pohyb v tomto terénu byl velmi náročný. Za pomoci lan se motoristé vyškrábali asi do 4100 metrů, pak už se ale bořili skoro po pás, a tak to museli otočit. „Ještě jsem ale vrcholu Elbrusu zahrozil a zakřičel na něj, že se vrátím. A vidíte, letos se mi to podařilo, i když bez motorky,“ prohodil spokojeně.

Ani před pár dny skončená expedice na Elbrus se však nevyvíjela zpočátku příliš dobře. Tři dny kavkazská hora vzdorovala, počasí bylo opět velmi špatné, a tak horolezci museli zůstat v základním táboře ve výšce 3800 metrů. Čtvrtý den ve tři ráno se ale skupina pohnula znovu dopředu s odhodláním zdolat horu za každou cenu. A podařilo se.

Počasí se jako zázrakem umoudřilo, a tak v poledne Holík a tři další kamarádi vystoupili až na nejvyšší evropský vrchol. „A zajímavé bylo, že jsme podle GPS zjistili, že Elbrus je ve skutečnosti ještě o 4 metry vyšší, než se oficiálně uvádí. Ne nadarmo se říká, že hory postupně rostou,“ usmívá se Holík.

Jsem věčný puberťák

Nejrůznějších historek ze svých cest má Jaroslav Holík spoustu. Rád například vzpomíná na rakouské policisty, kteří mu nejdříve chtěli dát pokutu za to, že omylem vjel s minimotorkou na dálnici. Když jim potom vše vysvětlil a ukázal své fotky v novinách, nejen, že ho pustili bez pokuty, ale ještě ho doprovodili až na okraj Lince.

Daleko horší zkušenosti ale má s muži zákona na Ukrajině. Kolegovi, který celý den řídil a prokazatelně se alkoholu ani nedotknul, tvrdili, že je opilý.

Když trval na krevním odběru, sdělili mu, že si bude muset několik dnů počkat, až seženou doktora. „Věděl jsem, která bije. Přímo jsem se jich zeptal - kolik? - řekli si o pět set euro, nakonec jsem to usmlouval na stovku bez dokladu. A za chvíli už jsme je viděli v hospodě, jak do sebe lomí vodku,“ tvrdí smířeně.

Jaroslav Holík je doma z poslední expedice jen pár desítek hodin, a už plánuje další cesty. „Asi nejvíc mi leží v hlavě Himálaj, konkrétně průsmyk Chardung-La ve výšce 5600 metrů. Vede tam nejvýše položená cesta na světě. Kdybych se tam s motorkou vydrápal, byla by to senzace,“ vypráví zasněně.

Uvědomuje si ale, že takový výlet by byl hodně finančně náročný, a musel by proto sehnat sponzora. Na dotaz, co ho vede k neustálému zdolávání dalších rekordů, se jen pousměje. „Jsem asi klasický chlap, chci zkusit všechno. Přetrvává ve mně věčný puberťák, který si chce neustále něco dokazovat. Jsem ale rád, že mě podporují obě děti, nejsem v tom sám,“ uzavřel Holík.

Robert Heč

17.8.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Co říkáte na výsledky voleb? Hlasujte

Zleva: z volebních štábů ANO 2011 a SPD.
AKTUALIZOVÁNO
43

Na Zlínsku zvítězilo ANO, druhé SPD a třetí KDU-ČSL

ODS zapíjela poslanecký mandát Stanislava Blahy šampaňským

FOTOGALERIE / Nejprve vládla poklidná atmosféra v přítmí projektoru, který na zeď uherskohradišťské komunitní kavárny Cafe 21 vysílal první čísla volebních výsledků. 

Kašík: Na kandidátce jsem zakroužkoval lidi ze Zlína, vždycky jsem byl srdcař

FOTOGALERIE / K volbám zas tak často prý nechodí, vlastně dnes je to podle něj asi podruhé. "Ale chtěl jsem zvolit ty, kteří jsou podle mne důležití," uvedl v sobotu krátce po 13. hodině strážce hokejové svatyně zlínských beranů - brankář Libor Kašík.

Další obrat nestačil. Zlín má z Pardubic bod

2:0, 2:3, 4:3. Ze zápasu zvratů si hokejisté Aukro Berani Zlín uloupli aspoň bod z pardubického perníkového srdce. Ševci nakonec prohráli 3:4 v prodloužení, přestože během pěti minut na přelomu první a druhé třetiny otočili vývoj zápasu z 0:2 na 3:2 dvěma trefami Honejska a Popelky. Žlutomodří ale vedení ztratili a v prodloužení přesilovku čtyři na tři využil francouzský útočník Treille, který pro Zlín připravil třetí porážku v řadě.

Fryšara nevěděl, jak slavit gól. Úžasná euforie, zářil

Ani jsem nevěděl, jak mám slavit. Prostě jsem zvedl ruce a díval se okolo,“ vykládal Štěpán Fryšara, 19letý útočník hokejistů Aukro Berani Zlín, který v nedělním zápase s Plzní svou premiérovou trefou stáhl náskok na 3:4 a zařídil parádní infarktovou koncovkou bod za porážku 4:5 po samostatných nájezdech.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení