Na dlouhých 44 dní a bez větších příprav se vydala do dalekého Nepálu. „Byla jsem přepracovaná, potřebovala jsem vypnout. Vypnout hlavně mobil a odříznout se od sociálních sítí a internetu. Měla jsem s sebou starý telefon s novým telefonním číslem, které znali jen 2 lidi. Abych se jim mohla občas hlásit a abych dostávala zprávy z domova,“ vysvětlila Šidlová. Jak dodává, chtěla si zřejmě dokázat, že to zvládne.

NIC NEPLÁNOVALA, VŠE ŘEŠILA NA MÍSTĚ

„Ubytování a všechno jsem řešila až na místě, to mi dalo hodně,“ přiznává Klára Šidlová. Za měsíc a půl toho hodně zažila a procestovala. „Prošla jsem nejznámější trek kolem Annapurny přes sedlo 5416 m. n. m. a pak jsem jsem si vybrala pár zajímavých míst, které jsem projela autobusem – Národní parka Bardia, Tansen, Lumbini, Kathmandu,“ vyjmenovala.

Cestou poznávala i místní obyvatele. „Ti tam třeba bydlí v malém domečku v horách a mají krávu a rýžové pole. Nebo Nepálce, který má dva domy v Kathmandu a trvale žije v Londýně. Lidi si se mnou chtěli povídat, dostávala jsem se do rodin. Bylo to velmi intenzivní každý den,“ popsala Klára Šidlová. Přiznala zároveň, že v jeden okamžik došlo i na strach o život.

„Velký zážitek mám z džungle v Bardii, kdy se k nám blížil tygr a já si už myslela, že na nás skočí a sežere mě. To byla jediná chvíle, kdy jsem se bála,“ odhaluje dnes už s úsměvem Klára Šidlová. Z cesty si odnáší poznatek, který vystihuje citátem Saint Augustine: „Svět je kniha, a ti, kteří necestují, čtou jen jednu stranu.“

Dobrodružná výprava podle ní splnila svůj účel. Ale prý jen na nějakou dobu. „Cítím, že budu potřebovat za rok zase někam vyrazit,“ dodává Klára Šidlová. (ex)