Právě dnes je tomu od vpádu vojsk devětatřicet let. „Sloužil jsem tehdy u čtyřiatřicáté stíhací bombardovací letecké divize jako náčelník štábu na letišti v Čáslavi. Proti okupaci jsme se rozhodně postavili a byli jsme také nejvíc perzekuovaní,“ vzpomíná. Na odporu se aktivně podílel. „Skryli jsme veškeré zásoby munice a pohonných hmot, letiště jsme zablokovali proti přistání. Vydávali jsme i vlastní dokumenty vyzývající lidi k odporu,“ vypráví.

Své pocity tehdy porovnává s rokem 1938. „Nikdo nedovede pochopit mé ponížení jako vojáka, kterému jsem byl okupací vystaven. Nakonec jsme vzdorovali čtyřiadvacet hodin. I když zpočátku okupaci jednoznačně odsoudil celý stíhací bombardovací pluk, postupně odstupovali od svých názorů. Vyvíjeli na nás totiž nátlak, také pod pohrůžkou zbraní. Nikdy jsme nevěděli, jestli někomu nezaharaší v hlavě a nevystřelí. Byla tam kulometná hnízda. Docházelo k cíleným nehodám těch, kdo se postavili,“ přiznává.

Za tento odpor pak následovaly tresty. „Nejprve mě přeřadili na nejnižší pozici. Další den mi pak řekli, že už nemusím chodit do práce,“ říká. Byl totiž obžalován, že rozvracel republiku. „Vězněný jsem nakonec nebyl, moje řízení bylo zastavené. Vyšetřovatel mi ale sliboval trest až deset let. Pak mě až do roku 1988 stále sledovala StB. Každý rok nás kontrolovali osobně,“ prozradil.

Opatření se dotkla také jeho rodiny. „Bydleli jsme ze začátku čtyři v místnosti dvanáct metrů čtverečných. Synové pak nesměli studovat a nedovedli pochopit proč. Nechápali, že jsem měl nějakou čest,“ říká. Morálního odškodnění se dočkal až po roce 1989. Získal vyznamenání za vítězství v roce 1945, medaili za zachování cti a za výstavbu letectva. Podílel se také na založení Občanského fóra ve Fryštáku a na jeho činnosti ve Zlíně. V roce 1999 založil zlínskou pobočku Vojenského sdružení rehabilitovaných.