Redaktorka Zlínského deníku si vyzkoušela v Baťově vile, jak se předvádí oblečení i boty

Vždyť to splňuji i já, pomyslím si v duchu. „Co kdybych to zkusila?“ napadne mě hříšná myšlenka. Má zvědavost vítězí a já se přihlašuji.

Po pár dnech mám ke svému velkému údivu v mailu zprávu, že jsem byla vybrána jako modelka na přehlídku děl studentů ateliéru designu obuvi a oděvů zlínské univerzity Tomáše Bati. V daný den jsem o tři čtvrtě na devět před vilou Tomáše Bati, kde se akce koná. Asi o čtvrt na deset se začínají trousit další holky.

Od desíti dopoledne do šesti večer nás čeká zkoušení šatů, líčení, česání, nácvik choreografie. Čtvrt hodiny před sedmou už se sál dole pod námi začal plnit. Rychle jsme se převlékaly do prvních modelů. „Holky, už půjdete,“ řekla mně a mojí kolegyni organizátorka akce. „Ježiši,“ odtušila jsem.

Najednou jsem si uvědomila, že se mi začaly strašně klepat nohy. „Co když spadnu ze schodů,“ panikařím v duchu poprvé za celý den. Domyslet už jsem to nestihla, protože jsem byla na řadě. „Jdeš,“ kývla na mě organizátorka Marcela.

A já vyšla. Krok za krokem. Scházím po schodech. „Za chvíli už mě všichni ti lidi uvidí. Hlavně klid,“ přesvědčuji se v duchu. „Ještě tři schody. Jeden, druhý,“ počítám v duchu. Cítím na sobě upřené pohledy lidí. „Nebudu si jich všímat. Prostě si to v klidu odchodím. Přišli se podívat na šaty, ne na mě,“ uklidňuji se.

Nervozita najednou opadá a já pevným krokem, tedy alespoň tak pevným, jak to deseticentimetrové podpatky dovolí, vykročím po červeném koberci předvést naučenou choreografii. Když odcházíme s kolegyní ze scény, lidé tleskají. Asi to nebylo takové fiasko, pomyslím si a pospíchám nahoru převléct se do druhého modelu. Mám na to jen pár minut. Podruhé už je to naprosto v pohodě.

Přibíhám zpět nahoru do patra. Vracím rám s botou, kterou jsem při přehlídce předváděla, a obratem dostávám další. „Běž!“ dostávám příkaz od vedoucí katedry designu obuvi Jany Buch. „Teď jsem byla, zkouším protestovat. „Holky nestíhají, tak běž znovu,“ odvětí a já jdu znovu. Tohle se opakuje ještě dvakrát, ale lidé jsou očividně spokojení, takže mi to nevadí.

Neuplynulo ani půl hodiny a je konec. „Tak, holky, a máme to za sebou,“ chválí nás organizátorky. „Teda,“ pomyslela jsem si s úsměvem. „Kvůli půlhodině parády tady trčím od rána.“ Toho času ale nelituji. Byl to zajímavý den. Poznala jsem spoustu nových lidí, dozvěděla se mnoho praktických věcí a hlavně vyzkoušela jednou zase něco neobvyklého.