Vybaven stanem, karimatkou a zimním spacákem, který mi zaplnil celý batoh, se vydávám hledat vhodné místo pro nocleh.

Jako cíl výletu jsem zvolil Vršatecká bradla, už ne v Bílých, ale v nedalekých Bielých Karpatech. Úchvatná vápencová skaliska s nádhernými výhledy a ruinou středověkého hradu najdete jen pár kilometrů za Brumovem-Bylnicí, ovšem už na slovenské straně.

Mrazivá noc venku

Na české straně je něco podobného k vidění snad až na Pálavě. V noci mrzlo pořádně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první pořádný mráz této zimy, stal se noční „samec" i tématem hovoru domorodců.

„Ale dobre mrzlo. Teraz nesmím zabudat brat každý den vajca, lebo to popraská," slyším za sebou hovor, když mířím z české hranice slovenským autobusem do obce Pruské.

Právě odtud chci Vršatecká bradla zdolat. Čeká mě šest set metrů převýšení, což mi vzhledem k okolní teplotě vůbec nevadí. Při chůzi do kopce je člověku alespoň teplo.

Hned za obcí mě čeká první netradiční zážitek. Lesní cestou se ke mně řítí terénní auto. Bere to, jak se říká, „od pangejtu k pangejtu".

Když vidím, že za volantem sedí asi sedmiletý klučina, raději ustupuji do hlouby lesa. „Tatko" sice seděl na sedadle spolujezdce, ale na klíně měl asi tříletou holčičku. Pomyslím si něco o inteligenci dotyčného a pokračuji dál. Stromy jsou prosté listí, a tak se objevují výhledy, na které v létě nenarazíte.

V plánu mám obejít celá bradla, vystoupat na nejvyšší horu Bielých Karpat, 925 metrů vysokou Chmelovou, prozkoumat hradní ruinu a na některém z okolních kopců rozbít tábor.

Posledním bodem mého programu je přežít noc, ale na to je ještě čas. Po důkladném průzkumu bradel i mapy se rozhoduji, že noc přečkám na kótě Bielý vrch ve výšce 818 metrů nad mořem.

Podle mapy tu mají být kruhové výhledy. Začíná se 
smrákat, tak se z přeplněného parkoviště u chaty Vršatec zanořuji zpátky do lesů. Potkávám bandu slovenských myslivců a honců.

„Kam ideš? Zamrzneš," varují mě, když podle stanu a karimatky usuzují, že já blázen mířím do kopců přespat. Někteří si mě ani nevšimnou. Jsou totiž rádi, že se vůbec drží na nohou. No, to musel ten hon vypadat.

Konečně stoupám do míst, kde chci rozbít tábor. No to snad ne! Na kopci vidím stát auto. „Co tam dělá? To je moje místo," nadávám si pod vousy. „Snad se jel jen podívat na západ slunce a brzy vypadne, vždyť co by tam taky chtěl dělat," uklidňuji se a vzápětí se má dedukce potvrdila.

Když dorazím na vrchol, začíná se zatahovat, takže se výhledy nekonají. Mně to však nevadí. Mám teď úplně jiné starosti. Ze zkušeností vím, že do spacáku bych neměl jít prokřehlý, ale ideálně zahřátý pohybem.

Ve zrychleném režimu začínám stavět stan. Vybral jsem si místo částečně kryté statným jehličnanem. Skutečnost, že pár stanových kolíků zůstalo ve Fatře, jiné rezaví v Malých Karpatech a bůhví kde ještě, jsem vyřešil použitím hůlek. Začíná celkem foukat a já nevím, zda mě poloviční stav kolíků udrží na místě. Snad jo.

Mrazivá noc venku

V plánu bylo rozdělat oheň a uvařit si v ešusu čaj. Nebo alespoň roztopit zmrzlou vodu, ať mám ráno co pít. Bohužel ve větru se to nějak nedaří, a tak to vzdávám a jdu se nasoukat do spacáku. Marný pokus o rozdělání ohně akorát způsobil, že jsem šel do spacího pytle s prokřehlými prsty.

Spolu se svou maličkostí schovávám do pytle vše, co nechci mít ráno zmrzlé na kost. Tedy náhradní ponožky, rukavice a láhev s téměř zmrzlou vodou. Věřím, že si do rána pár doušků roztopím. Do bot cpu noviny, vždyť Deník má tolik využití, a ty pak ukládám do batohu.

Je sice sotva pět hodin, ale vzhledem k tomu, že se toho moc dělat nedá a že jsem stejně hodně utahaný, bez problémů usínám. Poprvé se probudím kolem druhé hodiny v noci. Venku hučí meluzína, ale stan dokáže tyto zvuky ještě krásně znásobit.

Na stan začíná něco bubnovat. Začíná sněžit. Zima mi není, aby taky jo. Můj spacák se chlubí, že nezmrznete ani při 
–34 stupních Celsia. To je ovšem extrémní hodnota. Ta pouze znamená, že při ní po dobu čtyř hodin neumřete. O pohodlí by se mluvit asi nedalo. Komfort mám však někde kolem –18 ºC, což bohatě stačí.

Naopak je mi horko a vytahuji hlavu, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Znovu usínám a probouzím se až někdy v 6 hodin. Lehkým průzorem se dívám, jak to vypadá venku. Hnus. Fučí vítr, hustě sněží a zelená louka z večera je už celá pod sněhem. Navíc se nekoná ani inverze, ve kterou jsem tajně doufal.

Ačkoli se mi z vyhřátého spacáku vůbec nechce, musím vyrazit. Čekají mě ještě tři hodiny pochodu do Vlárského průsmyku a odpoledne se mám navíc hlásit v práci. Ačkoli budu muset jít hustým sněžením a přede mnou je všude bílá tma, nezbývá než zvolat „Vzhůru, dolů!!!!"

Vršatecká bradla jsou bílá vápencová skaliska, která najdete severně od Ilavy nad obcí Vršatecké Podhradie. Skaliska výrazně vyčnívají nad okolní krajinou. Jejich dominantní poloha je předurčila, aby byl na nich ve středověku postaven hrad, ze kterého se do dnešních dob dochovaly jen ruiny. Místo je dobře přístupné autem, ale jen ze slovenské strany. Z Moravy je možné podniknout výlet z Vlárského průsmyku či z Brumova- -Bylnice, odkud vedou značené trasy. Přímo okolo bradel je i naučná stezka. Na Vršatecká bradla dále navazují další skalnaté oblasti s názvem Červenokamenská bradla a Lednická bradla.