Tuto jedinečnou příležitost nabídlo v sobotu 17. března zlínské muzeum lidem, kteří se chtěli podívat na vykopávky, které archeologové odkryli ve Zlíně-Malenovicích, kousek za komplexem Centro II. Navíc to byla poslední příležitost. Naleziště totiž zanedlouho zmizí pod vrstvou asfaltu.

Kdo projíždí po silnici I/49 trasou Zlín – Otrokovice, jistě mu neuniklo, že se v Malenovicích odehrává archeologický výzkum.

„S pracemi jsme začali už loni. Jde vlastně již
o čtvrtý výzkum v této lokalitě. Poprvé to bylo v roce 1999 při stavbě tehdejšího Careffouru,“ přiblížila návštěvníkům archeoložka Jana Langová.

Běžný zvídavec nesmí překročit dřevěnou ohradu, která odděluje celý zkoumaný prostor, ale v sobotu veřejnost měla vstup povolen. A tak se řada lidí prošla poprvé v životě po půdě, po které před mnoha staletími procházeli i původní obyvatelé Malenovic.

Pak to už chtělo hodně zapojit fantazii anebo být zarytým historikem. Nejrůznější tvary vykopané v půdě totiž běžnému pozorovateli příliš smysl nedávají. Archeoložka Jana Langová ale vše ochotně vysvětlovala, a tak se lidé mohli dozvědět, že jde o zbytky obydlí či zásobní jámy.

Asi nejvýznamnějším nálezem, na který archeologové 
v Malenovicích narazili, byla lidská kostra a skelet psa. „Jinak se tu našly nějaké střepy
z keramiky s lineárními rysy či předměty z doby bronzové. Bohužel žádné celé nádoby,“ přiblížila archeoložka.

Keramický střep lze dokonce velmi snadno ještě i teď najít i na nedalekém poli, což řada lidí využila a odnášela si domů nějakou tu památku. „Historie mě zajímá, i když Zlínsko je na takové nálezy poměrně chudé. Ale i tak je to neobvyklá příležitost podívat se přímo mezi vykopávky a projít se po nich,“ podotkla Michaela Valentová z Otrokovic s kousíčkem starobylé nádoby v dlani.

Svůj nález zařadí mezi ostatní. „Doma mám totiž ještě několik mincí,“ pochlubila se mladá dívka.

Zvědavost na malenovické naleziště přitáhla i Renátu Kramolišovou z Otrokovic. „Jezdím kolem každý den, tak jsem chtěla vědět, co se tu děje,“ vysvětlila žena. I ona měla štěstí a domů si odnášela střep z keramiky. „Už máme něco
z Lukovského hradu, tak to 
k tomu přidáme,“ dodala
s úsměvem.

Mravenčí práci archeologů i dělníků, kteří musejí hlínu odhrnovat doslova centimetr po centimetru, zase obdivovala třetí pozorovatelka z Otrokovic Barbora Šimková. „Je to hodně náročná práce. Nicméně je určitě zajímavé poznávat, jak žili naši předci,“ podotkla dívka.

Výzkum na I/49 v Malenovicích pomalu končí. Podle archeoložky Jany Langové by
v příštím týdnu měly na místo najet bagry silničářů. Celé naleziště postupně zmizí pod novou čtyřproudovou silnicí 
a zanedlouho se po něm budou projíždět auta. Všechny nálezy budou vystaveny v malenovickém mu­zeu.

Skládám zlomky osudů dohromady

Kdyby jí prý v dětství někdo řekl, že se jednou bude vrtat v hlíně, sbírat střípek po střípku, zkoumat každou nalezenou kost, tak by se mu prý vysmála. Přesto je dne ve svých devětapadesáti letech známou zlínskou archeoložkou. Jana Langová

„Jako malá jsem nikdy zájem o archeologii neprojevovala. Nikdy jsem ani nesbírala různé věci, jako to třeba dělávala řada dalších lidí. Ani mí rodiče nejsou archeology. Můj otec byl geolog. Ale jeho názor byl takový, že tato práce pro holku není,“ vypráví své první krůčky ke své profesi paní Langová.

Dějepis jí prý dlouho nic neříkal. „Asi to bylo tím, jakým způsobem se tehdy přednášel. Byly to jen samé letopočty, nic víc,“ vysvětlila archeoložka.

Dlouho se tak prý rozhodovala, kam její kroky budou následovat. „A protože jsem se zajímala o humanitní vědy a lidské tělo, tak jsem zvažovala, že se dám na medicínu. Nakonec jsem ale narazila na archeologii. Ta byla v sedmdesátých letech hrozně moderní. A já si řekla, že tohle by mě skutečně mohlo bavit. A pak se mi podařilo dostat se na školu do Brna,“ vysvětlila Langová.

Po studiu rovnou nastoupila do zlínského muzea, kde působí dodnes. A podle jejích slov jí toto povolání čím dál více vtahuje. „Je to těžké popsat, ale když se procházíte po půdě, po níž chodili naši předci a držíte třeba v ruce věc, kterou tisíce let nikdo předtím nedržel, tak je to prostě úžasný pocit a jedno velké dobrodružství. Často hledám příběhy různých věcí a nebo i osudy lidí, když objevíme třeba nějaké kosterní pozůstatky,“ vyprávěla archeoložka.

O žádném rutinním povolání prý nemůže být ani řeč. „Jste totiž neustále v terénu, v přírodě. Stále objevujete něco nového,“ pousmála se Jana Langová. Díky své práci se také mohla podívat i do různých zemí a bádat tam po nových věcech a poznávat novou kulturu.

„Hodně mě láká blízký východ, takže jsem byla například v Lybanonu, Sýrii, Iránu, Turecku, samozřejmě Egyptě a teď se chystáme do Mongolska. Nikdy bych ani nevěřila, že to vše uvidím na vlastní oči,“ vyjmenovala.

V posledních době se prý už věnuje spíše předávání svých zkušeností a poznatků další generaci. „Strašně mě to totiž nabíjí,“ vysvětlila Langová. Kromě archeologie je její další vášní také antropologie.

„Je to hrozně krásný pocit poznávat člověka. Když například objevíte nějaké kosterní pozůstatky, tak bádat nad tím, proč leží zrovna v té či oné poloze, zda to byla žena či muž, co se mu mohlo stát, na co zemřel, jaké měl třeba nemoci a další. Jsou to prostě zlomky osudů, které se snažíte poskládat dohromady,“ poznamenala archeoložka.

Sama se může pochlubit i poměrně vzácným objevem. „Nešlo o žádný bronzový poklad či něco jiného, ale našli jsme sklad kovových předmětů, který byl skutečně unikátní,“ prozradila žena. „Rozhodně vím, že v příštím životě bych se určitě ničemu jinému ani nevěnovala,“ dodala ještě s úsměvem na tváři Jana Langová.