Překvapilo vás, když jste se dozvěděl, že Miloš Zeman Jana Antonína Baťu vyznamená?

Ano. Já i moje rodina jsme byli velice překvapení.

Co si myslíte o načasování onoho vyznamenání, nepřichází pozdě?

Nikdy není pozdě, ale bylo by dobré, aby si Češi uvědomili, kdo Jan opravdu byl. Že to byl velký a čestný muž, který se snažil dělat to nejlepší pro své lidi. Velká část byznysu, jenž vybudoval, budov, které postavil, stále funguje a stojí, a to je velký úspěch.

Kdyby se váš dědeček ceremoniálu dožil a mohl vyznamenání převzít osobně, co si myslíte, že by na to zpoždění řekl? Vnímal by to ocenění jako dostatečnou satisfakci za veškerou újmu a příkoří, která mu ČSR způsobil?

V Americe máme organizaci, do které se můžete přihlásit, když jste mladý muž. Je to „boy scout“, taková obdoba vašeho Sokola. Jan Baťa byl boy scout. Akceptoval by nespravedlnost vůči své osobě, ale pokračoval by ve svém životě. Povznesl by se nad těmi špatnostmi a pokračoval by v budování firmy. Tehdy vybudoval firmu, která zaměstnávala 105 tisíc lidí. Když ji přebíral od Tomáše, firma měla jen 15 800 zaměstnanců. Našel jsem dopis od mého dědečka, kde psal, že chce dosáhnout počtu 300 tisíc zaměstnanců.

Jak na svého dědečka Jana vzpomínáte, a který zážitek s ním se vám vybaví, když zalistujete pamětí?

Řekl bych, že jedna z mých oblíbených vzpomínek na dědečka je, když obdržel svůj doktorský titul na univerzitě Edvarda Beneše v Brně a my jsme se na ten záznam dívali před dvaceti lety s rodinou na videu. Dokonce u nás v New Hampshire byly tehdy dvě mé tety Ludmila a Edita, a když jsme sledovali ten videozáznam, obě plakaly.

Čím pro vás to video bylo tak silným zážitkem?

Předtím jsme ten záznam nikdy neviděli. Bylo z něj cítit, jak moc měli lidé dědečka rádi.

V roce 1947 označili vašeho dědečka za kolaboranta a znárodnili váš rodinný majetek. O celých 60 let později přišla jeho soudní rehabilitace a žaloba rodiny Baťů o navrácení majetku. Mezitím se obě rodinné větve začaly mezi sebou dohadovat a soudit. Jak to vy vnímáte dnes s velkým odstupem času?

Podle mě to nebylo třeba. Naše firma byla dost velká, všichni mohli být šťastní, to ale bohužel všichni nechtěli. Nejhorší na tom je, že kvůli těmto sporům jsme přestali být rodina. Hodně nás to roztříštilo. To je pro mě to nejsmutnější, rodina je důležitá.

Jak vnímáte Zlín a Uherské Hradiště, odkud rod Baťů pochází? Cítíte zde své rodinné kořeny?

Mám k tomu hezkou historku. Minulý rok jsme jeli do Zlína a šli do divadla. Pozvali nás na hru o Janovi a všichni diváci se nahrnuli do toho sálu před námi a chtěli, abychom tam my přišli jako poslední. Když jsme vešli, všichni povstali a čekali na nás, až si sedneme. Byla to čest. Tehdy jsem cítil ty rodinné kořeny hodně.

Do jaké míry vás poznamenala ševcovina a co vám osobně dalo spojení s obuvnickým průmyslem?

Já jsem pracoval pro naši firmu jen v rámci výzkumu určitých částí nástrojů na Haiti, kterou zdědila moje matka. Snažil jsem se jí tehdy pomoct. To ale byla veškerá má „přímá“ vazba na výrobu bot, kterou jsem zastával. Ovšem můj bratr Stuart v Brazílii v továrně na boty pracoval a něco se tam přiučil.

Mohl byste našim čtenářům přiblížit svou vlast na druhé straně oceánu, i to, co do ní vnesl ze svého evropského domova váš dědeček Jan?

Žijeme v USA, v New Hampshire, severně od Bostonu. Je tam krásná příroda, hory, jezera. Zhruba 40 kilometrů jižně od našeho domova leží město, které se jmenuje Lynn, a první továrna, kterou Jan Baťa vybudoval v letech 1920-1922 mimo Československo, byla právě ta v Lynnu,. Takže v tom je první baťovská spojitost mezi Amerikou a Zlínem. V Lynnu byl ale ještě předtím také Tomáš Baťa. Učil se tam, jak funguje větší byznys a spřátelil se přitom s majitelem fabriky, kde pracoval. Když se Tomáš rozhodl vrátit zpět do Zlína, předal mu ten majitel továrny plány na její stavbu se slovy: „Já už víc továren budovat nebudu, můžeš si ty plány vzít.“. A Tomáš si je s sebou odvezl do Zlína. Nejenže tedy ta první fabrika vybudovaná v Americe, byla ta v Lynnu, ale zároveň plány na první továrnu vybudovanou ve Zlíně, z Lynnu pocházejí.

Jaký odkaz svého dědečka si uchováváte ve svém srdci?

Pracuj tvrdě a buď vždy čestný. To bylo motto Tomáše i Jana a snažím se, aby to bylo motto naší rodiny i nadále.

V uherskohradišťských Rybárnách, kousek od svého rodného domu, je Jan Baťa sochou vyobrazen jako hoch sedící u řeky Moravy, určitě jste ji viděl…

Ano, v těch místech si hrával jako malý chlapec, hodně to sedí. Vystihli ho přesně. To se ale nedá říct o Janově soše ve Zlíně, jak stojí nedaleko sochy Tomáše. Tam mi Jan připadá takový shrbený a vypadá vyčerpaně.

Do kterých míst nejčastěji vydáváte na procházku, když k nám na Moravu vycestujete zpoza oceánu?

Mám rád Uherské Hradiště. Tam často chodíváme na procházky při Baťově kanálu.

John Nash má s manželkou Janou tři děti. Syna a dvě dcery. Nikdo z nich však ve výrobě bot nepokračuje. Jeho nejstarší dceři Andrei Baťa-Nash je 26 let, pracuje jako účetní pro jednu hotelovou manažerskou firmu. Katrin Baťa-Nash pracuje ve zdravotnictví a syn James Baťa-Nash právě nastoupil na vysokou školu, kde studuje byznys a mimo to miluje hokej a obdivuje Davida Pastrňáka.