Kliknutím zvětšítePůvodní profesí zdravotní sestra, vystudovala sociální práci. Na to přišla nabídka, aby pracovala ve zlínské pobočce Naděje. Práci přijala, nejdříve jako projektová manažerka, později se ujala vedení organizace ve Zlíně, kde se starají o staré lidi a lidi s postižením.
I ona, stejně jako její kolegové, zažila v době po vypuknutí pandemie koronaviru těžké chvíle.
„První dojem byl velký strach z neznámého, z toho, že se nákaza prožene naším Domem pokojného stáří s tragickými dopady na život našich klientů, případně našich pracovníků. Bylo to ovlivněno tím, že jsme se neměli první tři týdny čím chránit a čím chránit klienty. Například jsme původně neměli ani látkové roušky, ty nám brzy ušili kolegové ze sociálně terapeutických dílen a nosili lidé zvenku. Byli jsme za každou jednu. A ti, co se starají nejvíc o klienty, měli v prvních dnech jednu na den. Dnes mi to připadá neuvěřitelné, v jakých podmínkách jsme se starali o naše klienty,“ je plná dojmů z prvních dnů po vyhlášení nouzového stavu ředitelka zlínské Naděje.
Po 11. březnu musela organizace zavřít denní stacionáře pro lidi s demencí.
„Pracovali jsme jen ve službách, kde lidé žijí natrvalo. To znamená v chráněném bydlení a Domě pokojného stáří na Jižních svazích,“ připomíná Kateřina Pivoňková s tím, že otevřít by se stacionáře konečně měly 22. června.
Strach se mísil z odpovědností
Když se podle svých slov dívá zpátky, od vyhlášení nouzového stavu byli doslova zavaleni spoustou nařízení a opatření, které přicházely z ministerstev a úřadů.
„Bylo velmi těžké nastolit v tom systém, jak si vše zpracujeme, jak budeme postupovat. Protože opatření proti šíření nákazy na naše klienty se musela velice rychle udělat. Některé kolegyně musely zůstat doma s dětmi, naštěstí je ochotně zastoupili jiní z uzavřených služeb. Měli jsme také obavy, abychom nenakazili klienty a rodiny doma. Ten strach se mísil s odpovědností k práci a klientům i s tím pocitem, že jsme hození do zcela neznámé situace,“ popisovala náladu v Domově pokojného stáří před téměř třemi měsíci Kateřina.
„Na začátku nikdo nevěděl, jak se to zvládne,“ doplnila.
Váží si nasazení svých lidí
Nicméně, nákaza se do zařízení nedostala.
„Měli jsme testované pracovníky i některé klienty, i ti byli v pořádku. Každý večer jsem byla ráda, že další den je za námi bez pozitivních výsledků testů na COVID-19,“ usmála se třiapadesátiletá ředitelka Naděje. Co velmi ocenila, bylo nasazení kolegů a kolegyň zlínské Naděje.
„Nejde o mne, důležití jsou lidé u lůžka klienta. A samozřejmě pradleny, kuchařky, uklízečky i vedoucí pracovníci. Vážím si toho, že v práci zůstali. Za nouzového stavu někteří museli pečovat doma o děti nebo o své nemocné členy rodiny, to je samozřejmé. Ti, co chodili do práce, byli stateční a hodně opatrní, aby nepřinesli nákazu zvenku. Prokázala se u nich velká míra zodpovědnosti. Jako klíčová se ukázala práce zdravotních sester. Ze své praxe v nemocnici vím, že tam sestry mají s kým se poradit, rozložit zodpovědnost, přivolat lékaře. Ale tady naše sestra je s lidmi o víkendu a v noci sama a musí si poradit. Jen ona může identifikovat příznaky nákazy u klienta, a že by to mohl být Covid-19. Musí reagovat rychle, být moudrá a rozhodná. Naše sestry, které se tady střídají u klientů, jsou podle mne hvězdy,“ ocenila práci všech Kateřina Pivoňková. I jim, stejně jako lidem v první linii, nezapomněli lidé poděkovat. Donést jim malé pohoštění, roušky, gely. Povzbudit je slovy i drobnostmi. „Tohle mne opravdu těší. Ten zájem, který o nás dříve nebyl. Myslím si, že si mnoho lidí všimlo naší práce,“ těší Kateřinu Pivoňkovou.
21
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
