Zatímco na nebi piloti předvádí „psí kusy“ a ze země je bedlivě sleduje kamarád, kolega a manažer skupiny Martin Nepovím. „Všichni nám v roce 1993 říkali: Vy jste na hlavu, vždyť musíte zkrachovat. A podívejte, my se držíme až do dneška,“ usmívá se Martin Nepovím, rodák ze Slavičína.

Jak těžké byly v roce 1993 začátky?

To byla devadesátá léta. Spousta lidí zkoušela ledacos. Hrozně rád na začátky vzpomínám, protože to byla jedinečná možnost něco vybudovat od čistého stolu v oboru, který tady vlastně neexistoval. V Česku žádná air show nebyla. Během prvního roku se nám podařilo nasbírat kontakty po celé Evropě a za pár let nás pozvali na mistrovství světa do Švýcarska, které jsme vyhráli v disciplíně „skupinová akrobacie“. Od té doby se to již nabalovalo. Víkend co víkend jsme byli někde po Evropě po leteckých dnech. A na zimu jsme odlétali do destinací jako je Asie, arabské země.

Těžké, ale krásné začátky podnikání.

Současní piloti by si vůbec nedokázali představit, jak jsme fungovali. Všichni jsme se převlékli do monterek a rozebírali letadla. Bylo nás dohromady šest. A v tom počtu jsme dělali úplně všechno. Jezdil jsem s mikrobusem. Abychom ušetřili, vařili jsme si sami. Opravdu cirkus kočovný život se vším všudy. Nádherná doba. Každý den jsme vytvořili něco nového.

Kdy do vaší skupiny vstoupil sponzor Red Bull?

V roce 2000. Byla to opět souhra náhod. Létali jsme na leteckém dnu. Zrovna foukal silný vítr a naprostá většina pilotů odmítla vzlétnout. Až na nás. Všichni kroutili hlavou, že jsme v tak silném bočním větru předváděli skupinovou akrobacii.

Já jsem se tam někde ve stanu klepal zimou u varnice s kávou, když najednou přišel sympatický chlapík. Chvíli jsme si povídali. Zjistil jsem, že je první den v nové práci u Red Bullu, a že má na starosti sportovní marketing. Byl to ten borec, který dnes šéfuje všem týmům formule 1 a moto GP. Dnes má pod sebou veškerý Red Bull sport na celém světě. Tehdy jsme si jen nezávazně povídali. O dva roky později od tohoto rozhovoru nám Red Bull přistoupili na nabídku sponzoringu.

Flying Bulls není vaše hlavní zaměstnání. Vlastníte firmu na prodej letadel. Kolik času tedy věnujete Flying Bulls?

Prvních dvacet let to byla práce 7 dní v týdnu, 12 hodin denně. Teď už to jede nějakým samospádem. Takže zhruba 60 procent mého pracovního času.

Každý z nás ve skupině má občanské zaměstnání. Svým způsobem Flying Bulls děláme jako koníček. Všichni se pohybujeme kolem letadel. Dva piloti létají v armádě na gripenech. Mají trochu problém skloubit služby a náš program. Dá hodně práce sestavit kalendář. Třetí pilot je již v důchodu a čtvrtý pilot je na volné noze. Ten je flexibilní.

Jak je tedy složité dát všechny čtyři piloty dohromady?

Snažím se mít kalendář uzavřený vždy minimálně půl roku dopředu. Poptávce na poslední chvíli většinou nedokážeme vyhovět. Musíme plánovat hodně dopředu. Dokonce je i pár případů, kdy máme objednané vystoupení i dva roky dopředu.

Máte naměřeno, kolik kilometrů nalétáte ročně?

Nikdy jsme to nepočítali. Jednoduchým výpočtem mi to ovšem vychází na zhruba 100 tisíc kilometrů na všech letadlech dohromady. Jednou jsme s Flying Bulls letěli takovou šňůru vystoupení, kdy jsme po vlastní ose přelétávali přes Řecko, Kypr, Jordánsko, Saudskou Arábii, Katar, Kuvajt a Bahrajn až do Spojených arabských emirátů. A na každém stanovišti jsme dělali show. Setkali jsme se například se syny saudského sultána. Oba jsou piloti. Mají soukromé letiště.

Strávilli jste spolu hodně času?

Ano, s princi jsme strávili dost času. Byli velmi inteligentní, společenští a přátelští. Pamatuji si na okamžik, kdy jsme seděli u jednoho z nich v Rijádu v mrakodrapu. Princ má výhled z okna na druhý mrakodrap, který tvoří dvě věže a v horních patrech je most, jenž obě věže spojuje. V rámci diskuse jsme mezi sebou plynule přešli do češtiny. Pořád jsme se dívali na ten mrakodrap a říkali si, zda by to šlo proletět. Princ se na nás podíval a řekl: „Pánové, váš jazyk neznám, ale tím mrakodrapem prolétat nebudete.“

Koho zajímavého jste díky Flying Bulls potkal?

Nejvíc na mě zapůsobil Tomáš Baťa.

Proč právě Tomáš Baťa?

Bylo to v době, kdy jsme sháněli sponzora. Měl jsem jednoho známého a ten mi říká: „Dostanu vás, ke komu budete jen chtít.“ Nasedli jsme do jeho rezavé Škody 120 a bez ohlášení jsme vyrazili za panem Tomášem Baťou.

Kamarád suverénně oznámil „sekuriťákovi“, že jdeme za panem Baťou a on nás, kupodivu, skutečně pustil dovnitř. Sekretářka už tak ochotná nebyla. Naopak. Byla neústupná a neoblomná. Nechtěla nás, samozřejmě, za Tomášem Baťou pustit. Nakonec vyšel pan Baťa z kanceláře sám a zeptal se, kdo jsme a co si přejeme. Vše jsme mu vysvětlili a on nás, se slovy, že nám věnuje deset minut, pustil k sobě do kanceláře. Z deseti minut se nakonec vyklubala hodina a půl nádherné diskuse s naprosto chytrým, informovaným člověkem. Zůstal mi krásný zážitek.

Jakou bizarní historku ještě můžete přidat?

V Kuvajtu mají strašně obrovské letiště. Ta odbavovací plocha je tak velká, že vidíte zakřivení země a všude kolem sebe jen beton. Postavili nás, pět letadel, někde na letiště vedle sebe. Ovšem široko daleko nebylo nic vidět. Jen ten beton. Rozhodli jsme se vyčkat. Dvacet minut, nikdo nepřijel. Čtyřicet pět minut, nikdo nepřijel. Tak jsme volali, že nás přistálo pět letadel a někde stojíme a nevíme kde. Následně přijelo pět autobusů. Jako kdyby přistálo pět dopravních letadel.

Celoživotní vášeň

Ačkoliv začátky v devadesátých letech nebyly podle Martina Nepovíma (na snímku) jednoduché a práci věnoval sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně, vzpomíná na tu dobu rád. „Flying Bulls je pro mě celoživotní záležitost. Udělal jsem školu, nastoupil do fabriky, kde jsem byl asi tři roky. Pak jsem hned odešel k této skupině. Věnoval jsem tomu podstatnou část života,“ zdůrazňuje Nepovím. Letadla jej obklopují. Má firmu na jejich prodej, funguje jako manažer skupiny Flying Bulls a po dobu pěti let byl také součástí leteckého sportu Red Bull Air Race.