Život s nemocí, která pomalu ničí naše schopnosti, osobnost i paměť, je těžký. Ale pořád je to život, ve kterém můžeme vidět zářivé stopy radosti, pěkných zážitků, lásky a nově obnovených vztahů.
Chci vám přiblížit jeden takový život. Paní Jiřině je přes osmdesát let, žije s Alzheimerovou nemocí a také s pohybovým postižením.
Její dcera o ni pečuje a kvůli tomu už léta pracuje jen na noční směny. Stav paní Jiřiny nebyl veselý – velmi málo doma jedla, málo mluvila, bývala rozzlobená a nespokojená. To vše jako projev nemoci.
Dcera paní Jiřině chtěla dopřát kontakt s lidmi, a tak ji začala vozit do denního stacionáře.
Mohla to být skrytá vnitřní touha po životě, vztazích, zábavě, která paní Jiřinu dostala „do formy“. Začalo jí chutnat jíst a pít, mluví, vtipkuje, cítí se dobře a dokáže to vyjádřit.
Do stacionáře chce chodit každý den, když to nejde, doma trucuje. Spolupracuje při pohybu, má ráda svoje rituály, jako sklenku piva po obědě, a zdá se, že všechno vnímá.
Není to tak, že se v životě s touto těžkou nemocí už všechno jenom zhoršuje. Dejme nemocným příležitost sytit se ve společenské a duševní oblasti. Potřebují podněty, vztahy a aktivitu.
Budou šťastnější a my okolo nich také. Ostatně kdo z nás „zdravých“ nepotřebuje do svého života pouštět dobrou oživující energii?
Kateřina Pivoňková, ředitelka zlínské NADĚJE
