„Vy potvory! Kde jste? Běžte do kurníku!“ volala babička každý večer na slepice, které už pět let neexistovaly.

I tak se projevuje Alzheimer.

„Najednou mi přestala vyčítat, že nemám dokonale poskládané ručníky, ve spoustě věcech se změnila, bohužel ale i k horšímu,“ vylíčila s tím, že její osmdesátiletá babička občas na všechny křičela a byla agresivní a zlá.

„Pak je těžké také nekřičet a zvládnout to,“ doplnila.

Bohužel v té době nevěděla, že existují centra přímo specializovaná na pomoc lidem s Alzheimerovou chorobou i jejich pečovatelům.

„Nechtěla jsem ji dát do nějakého domova,“ zdůraznila.

Až po třech letech se dozvěděla o stacionáři.

„Byl už nejvyšší čas situaci řešit, protože jsem se rozváděla, měla jsem dvě náctileté děti a babiččin stav se zhoršoval,“ popsala neutěšenou životní etapu.

„Babička začala okolí osočovat, že jí všichni krademe peníze, nebo chodila co deset minut do mé ložnice kontrolovat, jestli jsem doma,“ doplnila.

Dát seniora do pečovatelského domu bylo těžké rozhodnutí i pro zdravotní sestru Renatu Lhotskou.

„Moje maminka si nechtěla potíže vůbec přiznat,“ uvedla důvod, proč bylo hledání pomoci ještě náročnější.

Pak ale našla maminku podchlazenou a zraněnou na zahradě u domu.

„Okamžitě jsme ji odvezli k lékaři a následně do pečovatelského domu. Bylo to správné rozhodnutí, ale dlouho jsem se k tomu odhodlávala,“ přiznala.

„Maminka doma často padala, jednou zapálila záclonu plynem, zrušila mikrovlnku a ohřívala si jídlo na radiátoru, postupně zapomínala stále víc, pak měla i vidiny, slyšela hrát někde hudbu…,“ vylíčila svou zkušenost.

„Myslela jsem si, že to zvládnu,“ dodala.

Ošetřovatelky z neziskové organizace Naděje to pokládají za jednu z nejčastějších chyb.

„Lidé by měli při podezření na jakoukoli nemoc vyhledat co nejdříve odbornou pomoc,“ zdůraznila Jana Chovancová, která je vedoucí Domu pokojného stáří Naděje Zlín.

Podle jejího vyjádření se totiž pak může stát, že pečující seniora třeba i udeří.

„Pečující a opečovávaný se mohou dostávat do velmi ostrých konfliktů a těžko řešitelných situací, na které jsme v našem domě připraveni,“ vysvětlila s tím, že k dispozici jsou i terénní služby a denní stacionáře.

„Je nutné, aby si pečovatelé odpočinuli, našli si čas i pro sebe, netrávili všechen čas jen s nemocným seniorem, protože pak jsou z toho i frustrovaní,“ zmínila.

Důležité je, co nejdříve přijít a zjistit, jaké jsou možnosti a zda vůbec senior trpí Alzheimerem, protože podobné příznaky může mít také deprese, dehydratace, nebo jiná porucha. Nezisková organizace Naděje, do jejíchž služeb patří také péče o lidi ve stáří, proto otevřela v centru Zlína Kontaktní místo České alzheimerovské společnosti pro lidi s demencí a jejich pečující rodiny. Jde o první a zatím jediný prostor tohoto druhu ve městě.

„Našim klientům obvykle nejprve provedeme test, podle kterého zjistíme, jakou trpí poruchou,“ popsala poradkyně Lucie Kolaříková. Testování paměti trvá zhruba půl hodiny.

„Zhruba třetina z testovaných pacientů je vážně nemocná a je třeba řešit jejich stav s neurologem, ale mnohdy je potěšíme informací, že se u nich vůbec nejedná o demenci,“ sdělila. Při testování se dokonce podařilo odhalit i domácí násilí a schizofrenii.

Kolik lidí přesně trpí Alzheimerovou nemocí ale nelze vyčíslit.

„Přesná data neznáme, ale podle evropských studií u nás žije 156 tisíc lidí s demencí,“ uvedla ředitelka ČALS Martina Mátlová z Prahy.

Nemocných ale stále přibývá. V roce 2050 by jich v ČR mohlo být kolem 380 tisíc.

„je důležité, když lidé zjistí, jakou nemocí trpí, protože pak je možné k nim správně přistupovat, zmírnit průběh choroby a připravit se na další průběh nemoci,“ konstatovala s tím, že ideální je, když se lidé o Alzheimeru dozví co nejdříve, aby zvládli zajistit si důstojný zbytek života podle svých představ.  

Při typickém průběhu Alzheimerovy nemoci žije pacient od určení diagnózy jen přibližně devět let.

„Jedná se o smrtelnou chorobu, která se může rychle zhoršovat,“ připomněla ředitelka Martina Mátlová.

Proto je vhodné, aby se o nemocného nestarali jen rodinní příslušníci, ale péči si rozdělili i mezi další ošetřovatele z odborných zařízení. V závěru nemoci je pacient již připoután na lůžko a má potíže i s polykáním. Přesto si ve Zlíně pečovatelky na náročnou práci nestěžují.

„Je to náročné, ale trávíme s pacienty i krásné, přítomné okamžiky a není jich málo,“ shodují se.

MARCELA KANIOVÁ