Vlastimil Ždánský pracuje na Lešné už 24 let a mezi kolegy ošetřovateli požívá, jako druhý služebně nejstarší, velké úcty. V zadním traktu sloního pavilonu mě přivítal příjemný drobný muž, dobrácké oči se smály za skly brýlí. „Tak pojďte, právě mně sice padla, ale o své práci si s vámi rád popovídám,“ šťastný to člověk, blesklo mně hlavou a spěchal jsem za ním. „Mám na starosti asijskou oblast a nejdřív vám ukážu lemury, musíme se ale zastavit v kuchyňce pro pár laskomin, aby se s námi vůbec bavili,“ vysvětlil mi za chůze.

Malý myslivec ze Ždánického lesa

Vlastimil Ždánský pochází, jak už jméno napovídá, ze západní části Slovácka, políbené Ždánickým lesem. Ve vinařské obci Archlebov se narodil na konci května 1962. Od malička si s kamarády nejraději hrával v nedalekých lesích, a nebylo tedy divu, že se brzy upsal místnímu mysliveckému spolku. V patnácti letech dokonce vyhrál prestižní celorepublikovou soutěž s názvem Zlatá srnčí trofej. „Prokazovali jsme tam znalosti o lese a myslivosti, u nás v Archlebově znamenalo mé vítězství velké pozdvižení a já už tenkrát věděl, že chci pracovat se zvířaty,“ zavzpomínal.

Po maturitě na kyjovském gymplu se Ždánský nedostal na brněnskou přírodovědeckou fakultu, a tak narukoval na vojnu. „Z větší části jsem si ji odbyl v Plzni a Příbrami. Dělal jsem lapiducha na ošetřovně, takže se to dalo přežít,“ vzpomíná dnes už s úsměvem. Po návratu do civilu šel najisto. Nejdřív zavolal do brněnské zoo, ta byla blíž. K volnému místu ošetřovatele ale nenabízeli ubytování, a tak vytočil gottwaldovskou předvolbu. Měl štěstí. Na Lešné zrovna hledali chovatele exotických zvířat a dokonce nabízeli ubytování v areálu zoologické zahrady. Ve svých 23 letech tak Ždánský nastoupil jako nová pracovní síla na odchovně gottwaldovské zoo.

Nachodí dvanáct kilometrů denně

Klukovské sny o práci mezi zvířátky v zoo brzy vzaly za své. „Myslel jsem si, že tady budu potkávat jenom samé vysoce kvalifikované odborníky, zoology, kteří dokonale znají každé zvíře v zoo. Narazil jsem zde ale na mnoho obyčejných lidí a velmi rychle jsem pochopil, že tahle práce není jen o znalostech, ale především o vztahu ke zvířatům a o práci okolo nich. A rozsah práce pro nás ošetřovatele mě taky dokonale šokoval. Je toho hrozně moc, co musíme stihnout. Jednou jsem si vzal krokoměr, za jedinou směnu našlapu až dvanáct kilometrů. Pravda ale je, že si tak aspoň uchovávám dobrou figuru,“ směje se Ždánský.

VLASTIMIL ŽDÁNSKÝ, je mu 46 let, je rozvedený, má tři děti, v lešenské zoo pracuje od svých 23 let, nemá rád neukázněné návštěvníky, doma se o zvířata nestará

Na začátky na Lešné ale vzpomíná velmi rád. V areálu žil v malém domečku například bývalý správce obory pan Jan Šambůrek se svojí paní. To byly živé legendy zlínské zoologické zahrady. „Pan Šambůrek pracoval ještě pro zakladatele zoo a majitele lešenského panství, hraběte Seilerna. Často vzpomínal, jak hrabě jezdil po celém světě a pak se vždycky vrátil s novým nápadem, jak vylepšit vznikající oboru. Když pak začal vozit první exotická zvířata, to prý byla velká událost pro celý region. Škoda, že pan Šambůrek už zemřel, to byla nevysychající studnice vzpomínek,“ smutně pokyvuje hlavou Ždánský.

Odkojil jsem velbloudici i jaguára

Po pěti letech strávených na odchovně přešel mladý ošetřovatel do pavilonu šelem. Několik let strávil i na oddělení propagace, kde se zrovna rozjížděl dnes už tolik populární projekt komentovaných krmení zvířat. Poslední roky má na starosti úsek Asie. Mezi jeho svěřence tak patří například mimořádně populární tygři ussurijští, trojice medvědů ušatých, stádo velbloudů, antilop, ale také plameňáci, giboni či již zmiňovaní lemuři. „Nedá se říct, koho mám nejraději. Když jsem naštvaný na lidi, dokážu najít klid a rovnováhu právě mezi zvířaty a je jedno, ve které stáji zrovna stojím,“ tvrdí Ždánský.

Vzápětí ale přiznává, že si za ty roky v zoo přece jen několik favoritů udělal. „Velmi rád například vzpomínám na velbloudici Claudii, kterou jsem odchoval na umělém mléku. Teď se mimochodem o to samé snažím u její dcery Romany, o kterou se Claudie nestará a my se ji snažíme zachránit. Dalším mým miláčkem byl jaguár Sam. Při porodu mu zemřela matka i dva jeho sourozenci, zvykl si pak na mě jako na svého pána. A zapomenout nesmím ani na gibonku Gábinu, ta neměla ráda ženské, ale chlapy doslova milovala,“ rozplývá se Ždánský.

Strach k našemu zaměstnání patří

Pokud se Vlastimila Ždánského zeptáte, zda se v zoo už bál o svůj život, rychle zvážní. „Bohužel i takové situace se zde stávají. Můžete mít nejmodernější zabezpečení, ale když selže lidský faktor, žádná technika nic nenadělá. Jednou jsem například narazil přímo na chodbě pavilonu na dvojici velmi nevypočitatelných medvědů ušatých, někdo zapomněl zavřít dveře od klece. Huknul jsem na ně a oni byli tak překvapení, že se bleskově otočili a vběhli zpátky do klece. Teprve potom jsem se rozklepal strachy při představě, jaké mi hrozilo nebezpečí. Asi třikrát se z klece dostal i jeden už proslulý jaguár útěkář, vždy jsme ho nakonec na kus masa nalákali zpět do klece, ale užili jsme si své.

Je třeba ale říct, že ta zvířata se sice dostala ven z klece, stále ale zůstala zavřená v pavilonu, to, že by pronikla až ven mezi návštěvníky, rozhodně nehrozilo. Vůbec největší strach v životě jsem ale zažil, když mě v ohradě honila asijská antilopa nilgau. To je třísetkilový drobek, a i když byl zbaven paroží, jeho pokopání bych asi jen tak nerozchodil. Zachránil jsem se na poslední chvíli skokem šipkou za ohradník,“ oživuje Ždánský nepříjemné vzpomínky.

Velmi nebezpečnými kousky se stávají i velbloudí samci v době říje, šestačtyřicetiletý ošetřovatel pamatuje kolegu, kterému se rozzuřený samec zakousl do hlavy. Jiný ošetřovatel zase přišel o kus ruky, když neopatrně přes mříže krmil tygra. Ždánský ale neustále zdůrazňuje, že všichni postižení si za svá zranění mohli sami, když porušili vnitřní stanovy zoo.

Nejhorší to bylo po revoluci

Ošetřovatelů je na Lešné přes dvacet. Směna jim začíná v šest ráno, kdy musejí v prvé řadě zkontrolovat stav všech zvířat. „To je velmi důležité. Někdo může být nemocný či zraněný, může být také poškozen výběh a tak dále. Každý zodpovídáme za svůj úsek a je naší prvořadou starostí, abychom měli všechna zvířata v pořádku. A devadesát procent zdraví zvířat souvisí s krmením a hygienou. Takže pokud zjistíme, že se přes noc nic mimořádného nestalo, začneme uklízet výběh a připravovat zvířatům snídani. Některá z nich, například opice, jedí i třikrát denně. Třeba tygrům ale stačí jejich obvyklých sedm kilo masa jen jednou za den,“ rozebírá Ždánský apetyt svých svěřenců.

Nezbytnou funkci plní ošetřovatelé i při komunikaci s návštěvníky zoo. „Lidé se nás neustále ptají na nejrůznější věci. Jsme už na to zvyklí a většinou velmi rádi odpovídáme, máme radost, když se lidé o zvířata i o naši práci zajímají více do hloubky. Co nás však rozčiluje, je neukázněnost některých návštěvníků. Jedná se především o neustálou snahu některých z nich zvířata krmit. A to doslova vším, co mají po ruce. Neuvědomují si, že tak mohou zvířata i zabít,“ upozornil.

Vůbec největší problémy s návštěvníky nastaly těsně po revoluci v roce 1989. „Někteří lidé byli jako utržení z řetězu. Mysleli si, že mohou dělat vše, co je napadne. Tři roky po sobě jsme dokonce museli mít zavřeno na Velikonoce, do zoo totiž chodily celé houfy opilých teenagerů, kteří svým chováním ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní návštěvníky a zvířata,“ tvrdí Ždánský.

Práci bych rozhodně neměnil

Z Vlastimila Ždánského při rozhovoru doslova sálá hrdost na zlínskou zoo. „Jsme třetí nejnavštěvovanější zoo v republice a vůbec nejnavštěvovanějším turistickým místem na celé Moravě. Myslím, že to o něčem vypovídá. Je sice pravda, že peněz by mohlo být víc a o volném čase ani nemluvím, ale pokud já vím, tak nikdo z ošetřovatelů by svou práci nevyměnil za nic na světě, jsme tu samí nadšenci, ta zvířata prostě k životu potřebujeme. Kdo to nezažil, neuvěří.“

Kromě práce věnuje Ždánský nejvíce času svému čtyřměsíčnímu synovi a nové partnerce. Ta má naštěstí ke zvířatům velmi pozitivní vztah, což potvrzuje i sbírka andulek, morčat, rybiček a psa v jejich bytě. „Doma se už ale o zvířata starat odmítám, naštěstí to však po mně nikdo ani nepožaduje a tak mám klid na své oblíbení knížky, já jsem totiž doslova knihomol,“ usmívá se zkušený ošetřovatel.

Robert Heč