Výlety do přírody, knížky a přátelé. Ti teď vyplňují volný čas pětadvacetiletého Václava Nováka ze Zlína, který byl až do loňského srpna čarodějem a zlodějem. Po čtyři roky totiž žil jen ve virtuálním světě počítačové hry World of Warcraft. Vciťoval se do fantastických postav, se kterými prožíval úchvatná dobrodružství, přesto byl ale osamocený. Tisíce hodin strávených u počítače jsou totiž podle něj jen chabou náhražkou lidské společnosti a reálného života.

„Nejvíc lituji toho prohraného času. Mohl jsem dělat užitečnější věci,“ tvrdí teď s téměř ročním odstupem od složení herního účtu. Naopak jako klad bývalé závislosti na hře vidí zlepšení své angličtiny.

Člověk ztratí pojem o čase

Sympaťák Václav měl dřív mnoho kamarádů, se kterými trávil volný čas. Hrál i jednoduché hry na počítači, vždy ale dával přednost společnosti lidí. Pak je najednou přestal znát kvůli počítačové hře World of Warcraft, která vyplnila celé čtyři roky jeho života. „Šel jsem do toho ze zvědavosti, jako do každé nové věci. Byl to tehdy fenomén, boom,“ vzpomíná.

Napoprvé jej nově koupená hra příliš neoslovila, přesto ji však neodložil. „Řekl jsem si: Dejme tomu ještě šanci. Našel jsem si první meč, zabil jsem prvních deset vlků, splnil jsem první herní misi, tedy quest. Bylo to takové milounké, pohádkové,“ popisuje.

Hra je podle něj vyvedená v moc hezkých barvách, dobře hratelná, bez kapky krve. Postupem doby však začal student a pak výdělečně činný člověk při sezení u počítače ztrácet pojem o čase.

„Jak jsem si plnil questíky a viděl jen ten pohádkový svět, tak jsem nevěděl, jak dlouho vlastně ve hře jsem. Našel jsem jen novou vesničku, splnil jsem si šest questů. Proč ale najednou uplynulo šest hodin?“ podivuje se ještě i nyní muž, který se mezi hráči World of Warcraft dostal na velmi dobrou úroveň.

Nejen úplné ponoření do děje, ale i fakt, že v imaginární krajině se on-line pohybují ještě další hráči, prý přímo nutí k trávení dlouhých hodin před obrazovkou. „Viděl jsem lidi, kteří jsou na tom herně lépe než já. Měli lepší přilbu, chodil s nimi jejich pomocník, kterého já ještě neměl. Říkal jsem si: Oni jej mají, a já ne. To tedy ne. A čas, který jsem ve hře trávil, začal ještě narůstat klidně na osm hodin denně,“ podotkl Václav.
Kdo se neomluví na raid, má problém

Ve hře funguje takzvaný raidový kalendář. Ten určuje termíny, kdy se u svých počítačů sejde předem smluvené společenství hráčů tvořící takzvanou guildu. Na raidu se společenství snaží uhrát takzvaný obsah hry, což je sice zábavná, ale časově velmi náročná záležitost. Raidový kalendář tak podle Václava neúměrně omezuje běžný, reálný život.

„Existují různé úrovně hry. Když si chce někdo hrát na pohodičku, do takzvané sedmdesátky, není na nikom závislý. Může se to hrát deset minut, anebo dvě hodiny. Vypnout a zapnout počítač bez toho, že by se pro člověka něco měnilo,“ podotýká.

Jakmile už se ale dostane na určitou úroveň, už se začnou domlouvat skupiny lidí, které si v kalendářích plánují společné výpravy do světa počítačové fantazie. „Záleží na jednotlivcích, jak se k tomu postaví. Třeba na úrovni zvané end­game instance už bylo potřeba čtyřicet lidí ztvárňujících čtyřicet postav s různými povoláními, které se doplňují. Každý má svůj daný úkol a musí ho plnit,“ popisuje hráč. Pak se členové společenství třeba v neděli v osm večer čekají před danou herní instancí proto, aby zničili virtuální zlo.

„Jsou lidé, kteří mají rodiny, ale chtějí hrát. Přitom mají třeba nemocné dítě. Pak řeší takové to dilema: Jít do imaginárního světa hry, anebo se věnovat rodině?“ přemítal Václav. Když totiž nepřijde třeba pět lidí, danou úlohu není možné splnit. Raid se tedy nekoná. „Pak jsou problémy. Hlavní organizátor, tedy Leader pak řekne: Ty jsi nepřišel, tak už tě příště nevezmeme. Není na tebe spoleh. Kvůli tobě třicet lidí čekalo,“ upozorňuje Václav na jedno z úskalí hry.

Člen guildy sice není tímto vyloučený ze společnosti, ale nesmí třeba třikrát na raid. „Musel jsem si tedy naplánovat víkend tak, abych v neděli večer mohl. A těšil jsem se na to,“ nechtěl prý tehdy Václav ani náhodou riskovat neúčast ve hře.

Počítač vyplňoval veškerý volný čas

Svou práci má Václav rád, a snažil se na ni vždycky plně soustředit. Přesto ale on-line hra ovládala jeho myšlenky i u stroje. „Uvažoval, co se děje ve hře zrovna teď, když tam nejsem. Co když tam ti, které jsem potkal, už tam nebudou a nepomůžou mi s questem, který jsem měl započatý a který bez nich nemohu dokončit? Tak jsem uvažoval úplně jinak a žil vlastně dvojí život,“ připouští Václav.

Někde uvnitř pořád hrál. Pořád. „Bylo pod mrakem, a já se modlil, ať začne pršet ať můžu sedět doma a hrát. Když se na to podívám zpětně, už bych to nedokázal. Je to neuvěřitelné. To si člověk musí zažít, aby to pochopil,“ krčí rameny.

Nyní je rád, že nemusí sledovat hodinky a jít domů k počítači jen proto, že právě začíná raid. „Vždyť je tak hezký den,“ usmál se Václav.

Peněz to moc nestálo

Hra je udělaná ve velmi jednoduché grafice, a tak není náročná na počítačové vybavení. Zároveň je hezká a malebná, takže dokáže podle Václava zaujmout spektrum lidí. „Poplatky za hru byly měsíčně zhruba 340 korun. Večery jsem trávil u hry a omlouval jsem to právě tím, že třeba v hospodě bych si objednal večeři a dal si nějaké pivo, a byla by pryč pětistovka za večer. Pořád jsem si hledal důvody a omluvy pro své hraní,“ přiznal. Kdykoliv měl nějaký problém, dalo se utéct k počítači. „Bylo jasné, že ve hře to spoluhráči řešit nebudou. Tam si každý hraje, co se mu zlíbí a řeší úplně jiné věci. Odreaguje se tam,“ dodal Václav.

World of Warcraft prý hrají i lékaři

Ve Zlíně prý není jediný, kdo hrál anebo stále ještě World of Warcraft hraje. „Je tu jedna guilda, neboli shromáždění lidí, o které vím. Určitě je jich tady ale mnohem víc. Takových pět set hráčů bych tu našel úplně s přehledem,“ podotýká.

A nejsou to podle něj jen mladíci. Jsou mezi nimi i lékaři nebo právníci. „Někdo má třeba namáhavou práci, například operuje, ale pak je schopný sedět ještě doma osm hodin u hry. Zabije nějakého draka, nakupuje různé věci. Když to bude číst člověk, který tohle nikdy nehrál, tak si řekne, co to je za blázna. Já jsem v tom byl ale čtyři roky a moc dobře těm lidem rozumím, “ poukázal Václav.

Sám prošel třemi guildami. První byla anglická, kde se jednak naučil hrát, ale také velmi dobře komunikovat v angličtině. Další dvě byly české. Možná naštěstí pro něj vznikly v té poslední rozbroje mezi hráči, které časem přiměly Václava složit herní účet.

Hru mi znechutilo peskování

Hráče ze své druhé guildy znal osobně z táboráků. „Dělali jsme srazy a mluvili nejen o hře, ale i o normálním životě. Ale lidi v třetí guildě byli schopní člověka všelijak peskovat. To byl jeden z faktorů, který mi hru znechutil. Chtěl jsem si to zahrát, pobavit se, odreagovat se. A ne, aby na mě někdo řval, co dělám špatně. Řekl jsem si, že takhle přece nechci žít. Mám pětadvacet let, a přemýšlím tu nad nějakou stupidní hrou. Šmytec, end,“ popsal Václav. To bylo vloni koncem září. Ke zvládnutí závislosti na hře mu ale hodně pomohl i jeho nejlepší kamarád.

„Vyčetl mi jednou, když jsme se potkali, spoustu věcí. A měl na to právo. Říkal mi: Podívej se na sebe, jak jsi teď žil, co jsi dělal, a co jsi mohl dělat a získat, kam všude jsi mohl jet a koho potkat. Zmuchlal jsem tehdy krabičku cigaret, jel jsem domů, smazal postavy, zmrazil účet,“ řekl.

Přemítal jsem, co s volným časem

Po zmrazení účtu míval Václav deprese. „Sekl jsem s více závislostmi najednou. Přestal jsem totiž i kouřit,“ pokračuje ve vyprávění. Přes hodně věcí prý už přenesl, a hlavně se naučil hledat pozitiva a odreagování v jednoduchých věcech. Třeba těšit se z procházky do lesa, nebo si zaběhat, jít se synovcem plavat do lázní nebo jít do posilovny. „Neříkám, že to dělám pořád a pravidelně, ale najdu si pro to konečně čas. U počítače trávím čím dál míň času, zvlášť když je léto. Je spousta věcí, které můžu dělat venku s přáteli. Je to lepší než hledět do té šílené bedny,“ domnívá se.

Přesto, že už s ní nechce mít nic společného, na hru úplně nezanevřel. Přiznává, že jej u počítače držela vlastní slabost. „Jestli mám někomu něco vzkázat, tak že je to super hra, a ať si ji klidně vyzkouší, ale ať si najde v sobě mezník, kdy skončit. Najít si to, ať když se podívá z okna, ať absolutně nikdo neřeší dilema, jestli dělat cokoliv v reálném světě, anebo cokoliv ve hře,“ upozorňuje. Nestojí prý za to třeba nejít na procházku se psem. „Ať ani neuvažuje o tom, že pes počká, až si splní quest. Jakmile začne takhle uvažovat, je něco špatně. Když dává přednost něčemu imaginárnímu před skutečným životem. To je začátek toho, co potkalo mě,“ uzavřel Václav.