Se dvěma zbývajícími samicemi nosorožce, které vlastní zlínská zoo, ošetřovatelé každý den nacvičují přesun do transportní bedny.

„Lidé si většinou myslí, že přemístit velké zvíře z jedné části zoologické zahrady do druhé je snadné. Že jim prostě píchneme nějakou uspávací injekci a přeneseme je. Tak to ale nefunguje," říká zoolog Pavel Shromáždil.

Odhadnout správné množství uspávací dávky totiž u nosorožců není snadné. Mohlo by se stát, že se zvíře z narkózy už neprobudí. Proto se nosorožci stěhují za plného vědomí v bedně, kterou přenáší jeřáb. Přimět zvířata, aby do transportní bedny sama a dobrovolně vlezla, ale není jednoduché.

„Nosorožci nesnášejí změny a na všechno si musí dlouho zvykat, proto s nimi přesun cvičíme," říká zoolog, zatímco mě vede do zázemí pavilonu afrických kopytníků, přímo ke dvěma nosorožčím samicím.

„Tohle je Zanta," ukazuje na jednoho z nosorožců zoolog.

„Ta bude mít zanedlouho deset let a je o rok starší než Naja. To je ta, co stojí trochu bokem," vysvětluje mi.

„Jestli chcete, klidně si je pohlaďte, nekoušou," obrací se směrem ke mně.

Prostrkuji tedy ruku skrz kovové mříže do nosorožčího kotce a zkouším se dotknout jejich světle šedé kůže. Nejprve hladím Zantu, která je zjevně odvážnější, po hlavě a nakonec i po masivním boku. Má na omak velmi hrubou kůži. Mám téměř dojem, jako bych sahala na neživou hmotu srovnatelnou třeba s umělohmotným plastem.

Do pavilonu přicházejí dvě ošetřovatelky s targetem, což je v tomto konkrétním případě tmavomodrý předmět válcového tvaru, který po zatřepání vydává chrastivý zvuk.

„Obě samice jsou naučené, že po zavolání svého jména a zachrastění přijdou a dotknou se targetu čumákem. Dostanou za to odměnu. Je to součást jejich výcviku," říká zoolog.

Bez sebe být nechtějí

Přesunujeme se ven, nad výběh, abychom viděli další část výcviku. Naja je puštěná ven z pavilonu do výběhu, kde je pro ni připravena transportní bedna a v té je umístěno její oblíbené žrádlo.

„Musíme s nimi nacvičovat vstup do bedny, aby se nebály do ní samy vlézt, až je budeme přemisťovat. Problém je, že obě samice jsou na sebe velmi fixované a jedna bez druhé nechce být. My však máme transportní bednu, do které se vleze jenom jeden nosorožec," vykládá zoolog.

„Pouštíme je proto do výběhu po jedné, aby se učily být samy," dodává.

Naji se do bedny moc nechce. Váhavě vchází na její okraj, ale jít dovnitř a vzít si pamlsek se bojí. Po chvíli přece jen sebere odvahu a vlézá celá dovnitř, ale nežere. Vylézá ven a míří zpátky k vratům, cítí za nimi Zantu, avšak vrata od výběhu jsou zavřená.

„Ony spolu přišly z Afriky a od té doby společně tráví všechen čas. Proto mají strach, když je rozdělíme," říká jedna z ošetřovatelek Pavla Holíková.

„Přesto děláme ale pokroky, ještě minulý týden hrozně vyváděly, když jsme je od sebe oddělily. Naja funěla, lehala si na zem, kvičela, bylo na ní vidět, že je nervózní a bojí se. Zanta je trochu odvážnější, dá se říct, že z nich dvou je vůdkyně. Naja se jí zpravidla vždy přizpůsobí," popisuje vzájemný vztah dvou nosorožčích slečen ošetřovatelka.

Ptám se jí, jaké pamlsky nosorožcům dávají za odměnu. „Mají rády jablka a oves, nejvíc jim ale chutnají granule," odpovídá mi.

Asi po hodinovém výcviku, kdy se ve vnitřním výběhu s transportní bednou vystřídají obě nosorožčí samice, mají obě konečně volno. Ošetřovatelky je pouští do venkovního výběhu, aby si společně zadováděly a proběhly se. Zkouším napodobit hlas ošetřovatelky a volám na Zantu. Na chvíli skutečně obě změní původní směr a běží ke mně.

Je to zvláštní pocit vidět dva několikatunové kolosy na čtyřech nohou, jak se k vám rychle blíží. Mnohem zajímavější zážitek to ale musí být pro ně samotné, jako mláďata běhaly po horké africké buši, zatímco dnes běhají po sněhu, kolem stromů bez listí a s větrem o závod. Nutno říct, že při tom vypadají kouzelně.

„Doufáme, že se nám jednou podaří spářit obě samice s naším nosorožčím samcem Kashkou, kterého jsme získali v prosinci. Nová mláďata nosorožců nám pomohou zajistit přežití celého druhu, minimálně tedy populaci chovanou v lidské péči. To je dle mého názoru velmi důležité, protože právě takové obecně oblíbené a známé druhy zvířat (jakými nosorožci bezesporu jsou) plní mimořádnou vzdělávací a ochranářskou funkci. Díky nim si mnohem lépe a jasněji uvědomujeme, že příroda a zvířata v ní žijící potřebují naši pomoc a ochranu," uzavírá mou návštěvu nosorožců zoolog Pavel Shromáždil.

FOTOGALERIE nosorožců ZDE: Ve zlínské zoo připravují vzácné nosorožce na páření

LENKA KAŠPAROVÁ

Když vidíte nosorožce, nenapadlo by vás, že může jít o ohrožený druh. Na první pohled působí velmi majestátně, dalo by se říct až nebezpečně. Ve volné přírodě jich přitom žije na celém světě méně než 17 tisíc. A jeden z poddruhů, nosorožec tuponosý severní, byl v roce 2011 oficiálně prohlášen za vyhynulého. Ve zlínské zoo chovají nosorožce tuponosého jižního, který patří do kategorie takzvaných zranitelných živočišných druhů. To znamená, že se tito tvorové nachází těsně nad hranicí, kdy živočišnému druhu hrozí vyhynutí. V přírodě jich žije pouhých 11 100.