Přes internet našel agenturu, která zajišťuje brigády včetně ubytování a cesty. Původně vše působilo velmi dobře. Bohužel už i doprava do Nizozemí byla hodně náročná. „Cestovali jsme katastrofální dodávkou namačkaní na sebe s několika dalšími mladými Poláky, kteří také využili služeb agentury a jeli spolu s námi do města Gouda," líčí Kryštof.

Po strastiplné cestě konečně dorazili k ubytovně. „Byli jsme asi hodně naivní, ale všechno bylo horší, než jsme čekali," přiznává mladík. „Ubytovna byla ve velmi špatném stavu, společné prostory jsme sdíleli s několika studenty z Polska, kteří byli velmi hluční a nepořádní," stěžuje si. Nakonec mu nevadilo, že má velmi malý pokojík, kde nebylo nic než jen postel a skříň, ale nepříjemní spolubydlící kazili každodenní boj s tvrdou realitou. V lokalitě poblíž Goudy bylo několik ubytoven, ze kterých sváželi do práce všechny ubytované brigádníky v 5 hodin ráno. Práce byla prý fyzicky i psychicky vyčerpávající. „Pracovali jsme ve skladu, kde jsme na vozících převáželi tuny zboží na různá místa určení," vysvětluje Kryštof.

„Bohužel s námi vedoucí skladu komunikovala přes sluchátka pouze nizozemsky, tedy jsme jí prakticky nic nerozuměli," doplňuje student, který bravurně zvládá angličtinu i němčinu. „Nizozemci němčinu nesnáší a anglicky mluvit prostě nechtějí," dodává.

První týdny se mu vůbec nedařilo plnit normu, dokonce ho jednou ve skladu nechali. „Bylo nutné plnit normu alespoň na 70 procent, což mi ze začátku vůbec nešlo. Nestíhal jsem to a jednou jsem nestihl odvoz autobusem. Musel jsem sám do noci hledat nádraží a do postele jsem se dostal až kolem čtvrté ráno. Bylo přitom nemyslitelné nepřijít do práce, zaspat nebo se vymlouvat na nemoc," vzpomíná. Od ubytovny bylo do města velmi daleko. „Museli jsme si koupit kolo, protože jsme nestíhali nakoupit jídlo. Jít do obchodu znamenalo strávit celé dopoledne na cestě," říká. Postupně začalo být vše lepší. „Po pár týdnech jsme konečně měli na ubytovně deku, rychlovarku a nějaké nádobí, takže jsme si mohli uvařit. Díky kolu jsme zvládali nákupy a i v práci jsme už konečně rozuměli příkazům v nizozemštině, takže všechno začalo být přijatelnější," usmívá se mladík.

Ubytovna byla poblíž jezera a krásné přírody. „Chodívali jsme se dívat na labutě a další zvířata, bylo tam opravdu moc hezky. Jednou mě ale labuť štípla," směje se.

„Kvůli silnému větru, který fouká v Nizozemí téměř pořád, jsme občas pozorovali, jak voda teče proti proudu a s ní i všechny ty kačeny, které proti větru nemohou ani letět," popisuje a dodává, že silný vítr ho také párkrát shodil z kola.

Holanďané jsou podle něj mnohem spokojenější, přívětivější, spokojení se vším, co dělají. „Mají malé domy a na to, kolik vydělávají, je mají skromně zařízené, spíše minimalisticky. Rozhodně si nelibují v přepychu, což mne hodně překvapilo. Nelibují si ve značkových autech a spíše jsou praktičtí. I manažeři jezdí na kole," sdílí svou zkušenost Kryštof. Podle něj jsou i více otevření a příjemní než jiné národy.

I přesto, že na zpáteční cestě se vyskytla další řada problémů, když se na cestě z Goudy do Amsterodamu porouchal motor vlaku, jel by Kryštof Kouřil do Nizozemí na brigádu znovu. „Nakonec mě to bavilo. Sice mě zaskočilo, když jsem se dozvěděl, že před námi ve vedlejší ubytovně umřel na předávkování nějaký mladík, ale mám Nizozemí rád," doplňuje vyprávění Kryštof, který připouští, že od brigády v Goudě nemá příliš v lásce Poláky.

„Byli jsme v Nizozemí několik měsíců a potkali různé lidi, ale Poláci nám opravdu dělali samé nepříjemnosti. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale všech asi šedesát Poláků, co znám, bych za kamarády mít nechtěl," vysvětluje.

Na brigádě v zahraničí strávil dvacetiletý Kryštof Kouřil necelý půlrok. „Vydělali jsme si hodně peněz a proto jsme tam také jeli. Navíc jsme zvládli i hodně výletů a máme spoustu zkušeností, takže příště už budeme vědět," uzavírá svou zkušenost Kryštof Kouřil.

Autor: MARCELA KANIOVÁ