„Pokud by nebyla rozpoznána, umřel by,“ uvedl sympatický a usměvavý muž.

Stíhá tolik činností, že by vydaly na čtyři životy.

„Všem ale říkám, že to, co člověk k životu potřebuje, je spokojenost v rodině, skvělí kolegové v práci, sport a aktivní způsob života. No a v mém případě se k tomu přidává až patologický optimismus,“ dodal.

Jak dlouho se věnujete oboru neonatologie a co Vás nejvíce za ta léta překvapilo?

Neonatologii se věnuji od počátku své lékařské praxe, s přestávkami tedy již téměř 33 let. Zažil jsem tudíž i samotné počátky moderní neonatologie u nás i na Slovensku. Někdy jsem pracovali doslova na koleně, chybělo nám moderní vybavení, přístroje byly velmi jednoduché, transport novorozenců jsme zajišťovali prastarou „dvanáctsettrojkou“. Za tu dobu jsem byl svědkem obrovské proměny tohoto oboru ve velmi dynamický, sofistikovaný a především medicínsky krásný obor. Snad největším překvapením je fakt, že dnes již dokážeme pomoci prakticky každému pacientovi. Podstatně více se také věnujeme celé rodině, s rodiči spolupracujeme tak, že se stávající součástí týmu, který o novorozence pečuje. Velmi pozitivní je také entuziasmus těch, kteří v oboru pracují.

Jsou i nějaká negativa spojená s vývojem oboru?

Snad v průběhu let nepříliš vysoké investice do oboru, do techniky i personálu. Situace se ale v posledních letech výrazně zlepšila. Většina velkých pracovišť v ČR je dnes technicky vybavena zcela srovnatelně s pracovišti nejvyspělejších zemí světa.

Uvedl, jste že se neonatologie doslova proměnila před očima. Můžete přiblížit jak?

To, co platilo před měsícem, je dnes už zastaralé. Týká se to pokroku ve výživě novorozenců, zajištění jejich dýchaní, lepší diagnostiky celé řady vrozených vad, obrovský je také rozvoj genetiky a prenatální diagnostiky. Také úroveň poznání a vědění je obrovská. Veškeré nové poznatky jsou pak maximální měrou využity ku prospěchu dětí, ke zlepšení jejich šancí na kvalitní život.

Jak stará miminka současnosti dokážete zachránit?

S jistou nadsázkou lze říci, že jsme schopni pomoci téměř každému dítěti. Zachraňujeme děti narozené ve 24. týdnu těhotenství. Se souhlasem rodičů pak i děti mladší a menší. Poskytujeme péči dětem, jejichž porodní hmotnost je kolem 400g. Nastanou ale i situace, kdy efektivně pomoci nedokážeme. Jedná se především o některé závažné se životem neslučitelné vývojové vady nebo genetické abnormity.

Může se hranice ještě dál posouvat?

V některých zemích světa, například ve Skandinávii, v Japonsku, je poskytována péče i dětem narozeným extrémně předčasně. A to i ve 22. týdnu těhotenství. Mám ale pocit, že pomoc těmto dětem je dnes spíše otázka etická a morální, než medicínská a technická. Pravdou ale je, že i část takto malinkých dětí dopadá dobře a i z dlouhodobé perspektivy jsou to šikovné děti.

Kolik takové děťátko váží a jak dlouho pak zůstane v péči lékařů?

Jsou to děti extrémně malinké. Mnohdy váží méně než 400g a v péči lékařů zůstávají mnoho měsíců po narození.

Jaké jsou následky předčasného porodu, jaký hendikep si tyto děti do života nesou?

Ani při maximální snaze nemůžeme zaručit, že vše vždy dopadne dobře. Ale obecně se dá říci, že s pokrokem vědění v našem oboru je dnes stále menší procento dětí, které si do života odnášejí nějaký handicap. Ať už pohybový, smyslový nebo mentální. Ale i těmto dětem se pak snažíme z dlouhodobé perspektivy pomáhat.

A jak to bylo v době, kdy jste začínal?

V době mých začátků děti více umíraly, měly ve větší míře dlouhodobé následky, jak mentální, tak pohybové. Stejně tak smyslové. Pamatuji si slepé děti, to je věc, kterou dnes již prakticky neznáme. Dnes jsou tyto skutečnosti minimalizovány a jsme schopni dětem pomáhat výrazně efektivněji. Takže i dítě narozené ve 24. týdnu má v dnešní době šanci zvládnout poporodní období a první měsíce života tak, aby byly následky minimální, případně vůbec žádné.

Jak často se stává, že děti nepřežijí první noc?

Jen výjimečně. Většinou se jedná o stavy, kdy již dopředu předpokládáme, že naše resuscitační aktivita nemusí přinést úspěch. Ale takových dětí je opravdu naprosté minimum. Naopak nejen ve světě, ale i u nás je v současnosti stále značné procento dětí, které nepřežijí novorozenecký věk, nebo dětí, u kterých je léčba marná a nevede k výsledku. Po dohodě s rodiči je pak ukončována.

Jak se s takovými malilinkými dětmi manipuluje? Hrozí například zlomeniny, zranění vlivem manipulace?

Ne. Určitě běžně ne. I když víme, že to za určitých okolností nelze zcela vyloučit. A to zejména u extrémně předčasně narozených dětí, před 28 týdnem těhotenství. Ale díkybohu takové situace jsou opravdu výjimečné. Manipulaci s dětmi ale dnes stále více učíme rodiče. Chceme totiž, aby to byli právě oni, kteří tráví se svým dítětem maximum času. Personál se tak dostává do role učitele a mentora, který tyto dovednosti předává rodičům.

Dokážete říct, kolik dětí už jste zachránil?

Nevedu si statistiku dětí, které jsem zachránil. „Rukama“ mi ale prošly určitě tisíce dětí. Zcela jistě jsou to ale děti, které dnes žijí díky tomu, že jsem byl schopen vyřešit jejich problém v momentě, kdy to nikdo jiný nedokázal. Určitě je to dáno zkušenostmi, snad i jistou manuální dovedností, ale pro mne osobně hlavně přesvědčením, že vše lze zvládnout. Touto optimistickou životní filozofií se snažím „nakazit“ i mladší kolegy.

Můžete prosím uvést příběhy malých bojovníků, kdy situace vypadala vážně, ale oni to zvládli?

Jsou jich desítky, možná i stovky. Určitě to bude příběh trojčátek, chlapců. Kluci se rozhodli přijít na svět velmi předčasně, ve 27 týdnu gravidity, a rodili se v noci, když jsem měl službu. Asi týden po narození, opět na mé službě, se jejich stav prudce zhoršil. A to natolik, že nebylo jasné, zda toto zhoršení přežijí. Ale zvládli to a dnes jsou to již dospělí chlapi.

Velký bojovník je i chlapeček, u kterého se mi podařilo diagnostikovat vzácnou vrozenou cévní anomálii mozku. Pokud by nebyla rozpoznána, umřel by. Má za sebou nesčetné množství neurochirurgických operací, téměř rok života strávil v nemocnici, ale nyní už má více než dva roky a zdá se, že jeho stav se vrací do normálu. V tuto chvíli dělá svým rodičům obrovskou radost.

Navštěvují Vás rodiče těchto dětí i s dětmi v dalších letech života?

Ano, navštěvují. Také posílají třeba pohledy nebo fotky. Mně i celému personálu to dělá samozřejmě obrovskou radost.

Toto zaměstnání jistě provází přemíra stresu, jak se s ním vyrovnáváte?

Asi jsem si na stres už zvykl. Péče o novorozence ale není jedinou prací, kterou vykonávám. Mám řadu dalších časově náročných aktivit.

Je toto povolání atraktivní pro mladé lékaře?

Ano, určitě je. Nemáme nouzi o mladé kolegy. Vždy jen doufám, že u ní zůstanou a neutečou. Je to práce na jedné straně krásná, na druhé straně mnohdy psychicky a někdy i fyzicky vyčerpávající.

Kam se může ještě obor posouvat?

V budoucnu očekáváme další zlepšení prenatální a prekoncepční diagnostiky, možnost řešení některých potíží již u plodu v děloze, rozvíjí se také fetální chirurgie, lze rovněž očekávat další progres v léčbě, snad se uplatní i nanotechnologie. Nicméně odhadnout přesně budoucí vývoj je velmi obtížné.

MUDr. Jozef Macko, Ph.D.

Do Zlína přišel v roce 1994 jako primář novorozeneckého oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati a vybudoval zde špičkové neonatologické centrum.

Jednotka intenzivní a intermediární péče ošetří každý rok přibližně 300 až 350 dětí. V roce 2010 byl oceněn mezinárodní cenou - Purpurovým srdcem za péči o předčasně narozené děti, na niž ho nominovaly stovky vděčných rodičů.

Péče o narozená miminka ale není jedinou činností, které se aktivní muž věnuje. Přednáší také na Univerzitě Tomáše Bati, pracuje v Nadačním fondu Malemimi i pro některé další dobrovolnické organizace. Je také soudní znalec v oboru neonatologie a pediatrie a také pracuje na odborných materiálech s celorepublikovou působností jako vědecký sekretář České neonatologické společnosti.

Byl řešitelem řady mezinárodním klinických studií, má za sebou více než 4 desítky publikací a téměř 150 přednášek, absolvoval i několik zahraničních studijních pobytů.