Zdravení pro zdraví
Tak si to takhle ve čtvrtek ráno kráčím na zastávku, sluníčko svítí a já přemýšlím, co mně tento den zase nadělí, čím mě překvapí. Zastávka zela takřka prázdnotou, jen na lavičce seděl dědeček se svým malým vnoučkem.
Ve chvíli, kdy jsem se k nim přiblížila, mě ten starý pán pozdravil. Tak jsem samozřejmě ze slušnosti na pozdrav odpověděla. V tu chvíli se ale jeho zvídavý vnouček zeptal: Dědo, ty tu paní znáš? V tu chvíli mně hlavou běžela ta samá otázka.
„Ne neznám,“ odpověděl mu děda, ale pak následovala další zajímavá odpověď. „Lidé, pokud se potkají, by se měli zdravit, protože pak budou zdraví, víš,“ doplnil pán.
No, nevím, co je na tom pravdy, ale vnoučka taková odpověď evidentně uspokojila a mně to přišlo taky zajímavé. Proč se nezdravit? Takže Zlíňáci, jestli chcete být zdraví, zdravte se na potkání.
Šárka Šarmanová
Alkoholický kopretinář
Cestovat trolejbusem není nic zábavného. To mi potvrdí všichni, kdo ním jezdí.
Takže když se v něm objeví revizoři či jiné rozptýlení, často vás to vytrhne z přemýšlení, které stejně většinou nikam nevede. To se stalo i nedávno, kdy jsem jela tímto dopravním prostředkem. Nastoupil pán v řádně podnapilém stavu – jednoduše namol. Nejenže byl jeho „svěží“ dech cítit až na druhou stranu trolejbusu, ale ke všemu si začal povídat sám se sebou. Věty typu - zavři ten betlém (myslel tím dveře) anebo už si pro tebe jede policie (projíždějící sanitka) se opravdu nedaly přeslechnout.
Ke všemu ještě nezapomněl použít pěknou řadu vulgarismů. V tu chvíli jsem si vzpomněla na jednoho pana profesora, který studentům tvrdil, že pokud mají potřebu používat sprostá slova, ať místo nich použijí název jedné květiny, a to kopretiny. Studenti se tedy oslovovali například - ty jsi ale taková kopretina. Upřímně si myslím, že tomu pánovi by nestačila ani celá louka.
Simona Kukučová
Za trochu krabičáku
Není tomu tak dávno, co jsem se přesvědčila o tom, co všechno jsou někteří jedinci schopni udělat nebo co vše překousnout, aby si mohli dát tu svou potřebnou dávku alkoholu.
Stála jsem takhle na zastávce u Svitu a čekala na trolejbus. Kousek ode mě podřimoval na lavičce velmi „zmožený“ pán. Jeho dost špinavé šatstvo i černé ruce naznačovaly, že ten asi pěkně dlouho neviděl vodu či pračku. Vedle sebe měl ještě položené ušmudalné krabicové víno. Pak jsem si najednou všimla, že tohoto chlapíka pozoruje po očku jemu podobný týpek. Schválně jsem ho tedy sledovala a čekala, co bude.
Dozvěděla jsem se to ve chvíli, kdy přijel trolejbus. Najednou ten pán přiskočil k tomu spícímu, hbitým obratem ruky i prstů sebral ten krabičák, nasedl do trolejbusu a jakmile se za ním zavřely dveře, s chutí se z té ušmudlané a užužlané krabice napil. Až se ten druhý probudil, asi se hodně divil, kam mu zmizel ten jeho mok. Ale možná i on sám předtím někomu tu krabici uzmul stejně vypadajícímu a spícímu kolegovi. No hlavně že všem chutnalo :).
Šárka Šarmanová
Baruško promiň… aneb vzkazy na pokračování
Není tomu tak dávno, co jsem zjistil jaké nevýhody má v zimním období bydlení půl metru od frekventované silnice a dům mít chráněn pouze „křehkým“ dřevěným plotem.
Jednoho časného rána mne vzbudil tlumený náraz. Jsem člověk od přírody pohodový a klidný, proto když jsem ve 4 hodiny ráno vyšel na cestu před dům jen ve spodním prádle a papučích a viděl zabořené osobní auto do stěny mého domu, které navíc úspěšně zrušilo plot. Snad až příliš s velkým klidem jsem mávl rukou a řekl řidiči, že to je v poho. Nikomu se nic naštěstí nestalo, jen plot musel nahradit nový.
Po této zkušenosti jsem volil zděnou variantu. Pravda na Velkou čínskou zeď prostor nebyl, ale tak slušný zděný plotek o tloušťce cca 30 cm se mi zdál fajn.
Je to dva dny co jsem kolem již léta netknutého plotu procházel a zjistil, že přes noc si jej někdo vybral jako malířské plátno. V klidu jsem opět pohlédl na plot a řekl jsem si, to byl alespoň slušný sprejer. Tak velký nápis „promiň“ jsem již léta nikde neviděl. Říkám si, omluvil se přímo na plotě, tak je to v poho.
I popojdu kousek dál a na chodníku stejnou barvou vidím nápis „miluji tě“. Tak si říkám – no to je čím dál lepší. Až dojdu na točnu, tak tam snad dostanu nabídku k sňatku. Nedostal. Tam jsem si dočetl příběh láskou zhrzeného autora, který svou story dopsal na stěny zastávkového příštřešku. „Baruško, opravdu tě moc miluji, promiň.“
Setřel jsem slzu z oka a jen doufal, že ona Baruška taky půjde stejnou trasou jako já, aby jí neunikly žádné důležité pasáže tohoto dojemného příběhu, za který by se ani Rosamunda Piltcherová nemusela stydět.
A plot? Bydlím přece hned u cesty, takže stačí aby bylo deštivo, blátivo nebo nasněženo a o nový nástřik plotku se mi postarají kolem projíždějící kamiony. A těm dvěma vzkazuji: Baruško, odpusť mu a vrať se k němu! Na mém plotě už víc místa fakt není.
Tomáš Hyánek
Jiné ráno nad Zlínem
Nejen sluníčko mě při dnešní ranní procházce se psem přivítalo na obloze nad Zlínem. Ze sídliště Jižní Svahy jsem měla jako každý den krásný výhled na baťovské domky, nemocnici i centrum krajského města. Nad tím vším se však tentokrát vznášelo něco navíc. Byl to tmavě rudý horkovzdušný balón.
Možná se někdo rozhodl požádat svou milou o ruku při neobvyklé romantické snídani. Možná si jen nějaký nadšenec chtěl prohlédnout ranní město. Mně se ale díky tomu naskytl pohled, který mi spravil náladu na celý den. A, stejně tak mému psovi. Ten teď doma bezpochyby sní o velikém „míčínku“, který by na povel jistě bez okolků přinesl… :)
Gabriela Dvorníková
Kauflandoví vozíkáři
Těch pracovníků supermarketu si všímám delší dobu. Jde o ty, kteří ve zlínském Kauflandu na Čepkově vracejí nákupní vozíky z parkoviště zpět do prodejny. A kdyby jen po jednom, poberou jich najednou asi dvacet.
Na jednu stranu je svým způsobem obdivuji: uřídit takový náklad žádá pořádný grif. Přece jen s takovým vláčkem se proklestit relativně úzkými prostory a navíc mezi davy nakupujících není žádná legrace. Na druhou stranu je lituji: dělat takovou monotónní práci bez možnosti nějaké kreativity nemůže být žádný med.
Možná by stálo za to uspořádat jejich celorepublikové závody. Třeba s dvaceti nákupními vozíky v co nejrychlejším čase prokličkovat třísetmetrovou slalomovou dráhu. Pro šampióna pak nákup zdarma na půl roku dopředu. A nebo zajímavější práci, pokud o ni budou skutečně stát.
David Karola
„Na chodce my kašleme“
Dopustit se přestupku před zraky policie je celkem odvážné, hřešit před policejní stanicí taky. Neohrožených dobrodruhů denně projede Zlínem minimálně několik set. Kde? Před novou policejní stanicí na třídě Tomáše Bati. Co udělají? Nedají chodcům na přechodu přednost. Prostě vědí, že by měli zastavit, ale nezastaví. A proč to udělají? Protože zastavit na pár vteřin jim jistě totálně rozhodí denní režim a navíc jim za to prakticky nic nehrozí. Policie totiž sama připouští, že na kontrolu na přechodech (mimo ranní a odpolední špičku, kdy děti míří do škol) nemá moc času. Inu, pod svícnem je největší tma, tak proč se ní neukrýt.
David Karola
Nám je to jedno, my peníze nemáme
Nemám nic proti zkrachovalým existencím. Ostatně do této pozice se v podstatě může dostat každý a nikoliv vlastní vinou. Na druhou stranu i zkrachovalé existence se mohou chovat slušně a dodržovat společenská pravidla. A mezi ně patří třeba i dodržování pořádku u kašny na Náměstí Míru. Byli jste tam někdy posedět? Zkuste to.
Pod vzrostlými stromy je tam chládek, voda osvěžuje vzduch. Dobře to ví maminky s malými dětmi i třeba penzisté. Opravdu pěkné, dalo by se říci až poetické místo. Všichni vědí, jak se chovat, takže si tam maximálně někdo zapálí. Ne tak už například skupina asociálů, která v pátek v podvečer místo u kašny shledala (a ne poprvé) za skvělé místo ke konzumaci levného vína, následně pak ke spánku.
I okolní stromy byly skvělými WC. Jejich tklivý song „Nám je to jedno, my peníze nemáme“ jen dokreslil jejich situaci a styl chování. Bylo jim asi dobře, ne však už tak kolemjdoucím nebo kolemsedícím. Přece jen v centru Zlína platí protialkoholová vyhláška, pít se tam prostě nesmí. Kontrola je práce policie. Kde však v tu chvíli byla, nevím. Příště ji asi zavolám sám. Že pouliční pijáci okupují lavičky v parku či křoví u čepkovského přejezdu, si Zlínští zvykli. Ale nechat jimi obsadit i kašnu? To ne.
David Karola
Zázrak za 0,70 haléřů
Páteční ráno, nikoli jako každé jiné. Buzení nastavené (v den dovolené) na 9 hodin už v 5:30 předběhl první kamion projíždějící asi 1,5 metru od mé postele při otevřeném okně. Nu což, čím dříve člověk vstane, tím více toho stihne, či ne?
Svěží, lehce rozlámaný z dlouhého tříhodinového spánku a statečného boje s bodavým hmyzem jsem se rozhodl, že volný den začnu nákupem. Oh, kéž bych tušil jak netušená překvapení mi můj "výlet" za čerstvým pečivem připraví. Už na zastávce jsem zaregistroval dosud nevídaný jev, v 7:15 zde nestály davy "aktovkářů" (školáků), ale skupina důchodců s klasickými károvanými taškami.
Že bude následně veselo mi došlo, když jsem zaslechl rozhovor dvou nákupuchtivých seniorek (jedné z nich přezdívám Velká holka - je velmi příjemná, jistě i hodná - obličej má jak čtyřletá holčička, ale tělo jako 20 holčiček). Velká holka říká menší dámě opřené o dvě berle: "Jo Maru, jak nenakoupíš do 8 hodin, tak pak už je to všechno zkažený a přebraný!"
V ten moment jsem se zamyslel, jak je možné, že ještě žiji, když se mi občas zadaří nakupovat po 21 hodině. Ale fakt je, že víno má větší trvanlivost než pečivo a zelenina. Jako (myslím si) slušně vychovaný člověk jsem nechal seniory nastoupit první. Většina z nich vybavena berlemi a vyzerajíce, že překonat dva schody do útrob autobusu je nad jejich síly, ve mne vyvolaly soucit. Vždyť i já jednou budu starý. Každý z nás. Proto jsem považoval za správné, mít před těmito lidmi respekt a úctu.
Ach, jak krutě jsem se mýlil. Možná mně ani nepřekvapilo, že dav věkově pokročilých vybavených nejrůznějšími pomůckami k plynulému pohybu, vysedl u nejbližšího supermarketu na Čepkově, který tradičně staví svou marketingovou strategii na nejlevnějším pečivu. Překvapilo mne, že jsem u vchodu do prodejny byl jako poslední. Tedy z davu z autobusu. Hold slevy dělají divy. A nejen to, dokonce i čáry.
Paní, která ještě před pár minutami na točně, když nasedala do autobusu za pomoci berlí, vypadala, že je to nad její síly, najednou berlemi smýkla do košíku a sprintovala do útrob supermarketu. No, i Emil Zátopek, by před jejím výkonem smekl. Nechtěl jsem ani domýšlet k čemu berle použije, jakmile se dostane k regálu se zlevněným pečivem.
Tak mě napadlo, proč se lékaři ještě obtěžují s předepisováním receptů na léčbu osteoporózy a dalších ortopedických a gerontologických nemocí, když stačí "k léčbě" tak málo, jako zlevněné pečivo. Ani mě následně nepřekvapilo, že stejná ztepilá seniorka měla při cestě zpět domů stejné pohybové problémy, jako při cestě do supermarketu.
Závěrem podotýkám, že nijak nechci urazit nebo snižovat vážnost zdravotních problémů lidí pokročilého věku. Čeká nás to ostatně všechny. A chovám k nim hlubokou úctu a respekt. Nicméně - jak málo stačí k léčbě kloubních problémů - rohlík za 0,70 haléřů. Tak proč potom recepty za 30 korun, dlouhé čekání u doktora a drahé léky?
Tomáš Hyánek
Tvrdá konkurence soláriím
Pravé poledne, rtuť teploměru se snaží překonat světový rekord, slunce a vymetená obloha nademnou. Vysedám z autobusu na jedné z nejfrekventovanějších zastávek ve Zlíně - troufám si ji směle označit (než-li bude - možná někdy - dokončen přestupní uzel MHD, ČD a autobusů na nádraží) za centrum cestovního dění MHD ve Zlíně - zastávce U Zámku. Až dosud nic zvláštního. Standardní výlet do města. Zarazil jsem se v momentě, kdy jsem na tolik frekventované stanici MHD směrem z největšího sídliště Jižní Svahy (cca 30 tisíc obyvatel), nezahlédl jediného čekajícího cestujícího.
I přes časový údaj, který se blížil pravému poledni a předpokládal jsem, že jsou všichni v práci či na obědě, nic takového - tedy vylidněnou zastávku - jsem nečekal. Záhada byla záhy vysvětlena. Chvíli jsem se jen tak z překvapení a zvědavosti rozhlížel, cože se to přihodilo, že nedávno rekonstruované krásné a frekventované zastávky zejí prázdnotou. Záhada byla po pár vteřinách vysvětlena.
Po odjezdu mého autobusu, z nějž se všichni cestující rozprchli do ulic města, přijel asi po třech minutách další spoj z Jižních Svahů směřující na nádraží ČD v Otrokovicích. A najednou byla zastávka plná lidí, cpoucích se do trolejbusu. Kde se vzali? Vyskákali z poza stromů v přilehlém parčíku zastávky. Důvod jsem pochopil při pohledu na krásný nový vzhled nedávno opravených a předělaných zastávek v duchu moderního designu.
Architekt navrhující tyto nové přístřešky pro cestující sice pamatoval na to, že by cestující měli být zastřešením zastávkového ostrůvku chráněni před deštěm či sněhem. Bohužel, se sluncem jaksi nepočítal, když s obrovskou dávkou humoru (či snad sadomasochismu) navrhl zastřešení ze skla. Člověk nemusí být vystudovaný fyzik, aby mu došlo, jak příjemně se musí cítit cestující čekající na svůj spoj někdy i několik minut pod skleněnou clonou.
Je to skoro jako solárko. Proto by mne vůbec nepřekvapilo, kdyby solární studia ve Zlíně proti těmto zastávkám začaly sepisovat petici. Na těchto supermoderních, krásně vyhlížejících zastávkách, jejichž účel je tak trochu pochybný, je vzhled asi to jediné co cestující ocení. Ale pravdou je, že hledat zde stín, by se rovnalo hledání ochlazení ve stínu centimetrové tyčky.
Ale co, vše zlé je k něčemu dobré. Do solárka nechodím, takže takto mi pan architekt ušetří za solární studio a při čekání na svůj spoj se i krásně opálím, nebo připálím? Hlavně, že se budu na zastávce U Zámku slunit v soukromí. To by v tom případě šlo i "nahoře bez"? :)
Tomáš Hyánek
Lidé na kolech jsou pány cyklostezek
Cyklostezkám fandím. Především tomu, že je jich stále více – začala zde vznikat jakási přímá úměra mezi narůstající oblibou jízdy na kole městem a počtem tras cyklistům vyhrazeným. Jenže právě ono slovo – vyhrazeným – se stává do jisté míry sporným. Cestou z práce, neb autobus tradičně jel v úplně jinou dobu než by mi to vyhovovalo, jsem si tedy ukrátil čas chůzí na další zastávku pěšky. Sluchátka se mi stala dobrým společníkem a přiznám se, že maximální hlasitost mi leckdy nestačí.
Moje smůla, sice nevnímám hluk města, ale ani kolem jedoucí vášnivé cyklisty, na „jejichž“ stezku (kombinovanou s chodníkem) jsem směle vstoupil. Dovolím si připomenout, že zmíněná chodníko-stezka je šířkou vhodná pro pohodlný průjezd armádního tanku. Nešel jsem sice přímo při kraji, ale ani jsem nevrávoral z leva do prava jako po vypití galonu lihovin. I z nenadání mne minul nadšenec pro cyklojízdu (nevím, zda-li dodržel padesátku, třeba dají později radary i na cyklostezky) a lehce o mne zavadil. Říkám si, stane se, třeba na mě aspoň omluvně mávne. Chyba. Dozvěděl jsem se, že nejsem chodec, ale debil.
Proč prý nejdu po kraji? Nakonec jsem byl přece jen rád, že jsem nedostal pár přes pusu. Ale světe div se, fandím jim. Já, odklepávajíce svou vycházkovou cigaretu jsem si pak se vší vážností uvědomil, jak ekologicky, zdravě a aktivně, na rozdíl ode mne cyklisté žijí. A to myslím se vší vážností. Koupím kolo, snad mě unese, a vydám se brázdit pestrou síť zlínských cyklostezek, ale asi k těm „debilům“ budu trochu ohleduplnější. Přeci jen, kvůli tomu, že je to stezka i pro cyklisty, nepůjdou kvůli mně po silnici. Cyklosportu zdar!
Tomáš Hyánek
Chlast slast
Čtete o tom každý týden. Policie přistihla podnapilé mladistvé (15-17 let) nebo v horším přípravě nezletilé (pod 15). Obvykle následuje vyšetřování, kde se k alkoholu dostali, pak pokuta prodejci atd. Pokud má nezbedný potomek v sobě alkoholu více než je zdrávo, musí rodiče navštívit sociální odbor a vysvětlovat a vysvětlovat.
Nynější teenageři mají svým způsobem smůlu, že nežijí někdy před deseti patnácti lety. To byly časy. Pivo i tvrdý alkohol sehnala mládež víceméně bez potíží. A když už číšník měl strach z možného postihu, nabídl alespoň džus. Ta vodka v něm už pak jaksi vidět nebyla. I policie byla poněkud vstřícnější. Pokud se teenager vyloženě nepotácel a nešlo mu o život, alkoholový delikt vyřešila třeba vylitím špiritusu do kanálu. Samozřejmě s pověstným „Ty ty ty, příště už ti to tak hladce neprojde.“ Sociálka to zpravidla také neřešila.
Ale doba se mění. A je to tak dobře. Obchodníci nemohou vydělávat na tom, že mládež alkohol láká. Na druhou stranu by si úředníci mohli odpustit pozvánky rodičům, aby jim přišli prohřešek svých dětí vysvětlili. Tedy pokud je policie nevídává opilé každý víkend. Přece jen, kolik z nich nemělo minimálně půl promile v krvi dříve, než jim bylo 18.
David Karola
Darwinova cena pro zlínské chodce
Jmenuje se to Darwinova cena. Jedná se o ironické ocenění pro lidi, „kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili skutečně stupidním způsobem“.
Cena je pojmenována po Charlesi Darwinovi, zakladateli evoluční biologie. Nejde o žádné hmotné ocenění, uděluje se na internetové stránce DarwinAwards.com jen jako určité (obvykle posmrtné) uznání. Tak ji prezentuje encyklopedie Wikipedia. Na různých webových odkazech jsou pak popsány vskutku peprně děsivé příběhy. Řekl bych taková hardcore verze černého humoru.
Tak třeba: jistý Němec se chtěl zbavit krtka. Napíchal proto do země pár kovových tyčí, napojil je na velmi vysoké napětí a proud zapnul. Krtka pravda zabil, že nepřežije ani on, už mu zřejmě nedošlo.
Nebo: dva mladíci zase v Pensylvánii stříleli do izolátorů na sloupech vysokého napětí. Tyto keramické či plastové věcičky mají mimo jiné i jednu zásadní roli - drží drát na onom sloupu. A tak se stalo, že jeden drát spadnul a začal zapalovat trávu. Načež jednoho z mladíku nenapadlo nic jiného, než ho jít zvednout. Byla to poslední věc v životě, kterou udělal.
A do třetice: bylo to tuším v Dánsku při povodních. Jedna z dam na mopedu nerespektovala zákaz vjezdu a tak zahučela do divokého toku a začala se topit. Tamní policisté ji viděli a naštěstí ji vytáhli. Jenže co, žena nemínila ve vodě nechat moped, a tak se pro něj rozhodla vrátit. Tentokrát už se ji však vylovit nepodařilo. Zabil se i mladík, který si cestou autem potřeboval ulevit. Zastavil, frajersky přeskočil svodidla a …možná si během pádu ani nestačil uvědomit, že se řítí dolů z mostu.
Aspiranty na Darwinovu cenu, byť asi ne v takovém kuriozním ražení, lze vidět i ve Zlíně. Mám na mysli starší osoby, které neváhají mimo přechod překonat čtyři pruhy. Chápu, že každý krok navíc může být pro ně velmi bolestivý, ale takto riskovat zkrácení života minimálně o pár let?
David Karola
O Vietnamci a upálené ženě
Vietnamci mají sice v ČR řadu odpůrců a posměváčků, nicméně pracovitost se jim upřít nedá. Bylo to patrné třeba v sobotu v sedm ráno ve Vizovicích. Jeden z nich neváhal už tak časně otevřít svůj stánek s tričky metalových kapel, které nabízel procházejícím účastníkům právě konaného festivalu Masters od Rock. A že těch ranních ptáčat nebylo málo. Otázkou zůstává, zda v sobotu vstávají tak časně obvykle, nebo už prostě měli žízeň. Zahrádky totiž byly otevřené také a prázdné nebyly.
Smutnější věc je zase středeční sebeupálení jedné z „ikon“ zlínského života. Už jako trochu barbarství je ale zapálit si cigaretu na místě, kde vzplála. V pátek v podvečer totiž na stejné lavičce seděl muž. Tak třeba to byl její známý, který zde na ni vzpomínal. A pokud ne, mohly ho trknout květiny ve dvou PET flaškách na chodníku.
David Karola
