Devětapadesátiletá žena pracovala většinu svého života ve školství. „Vždy jsem se ale zajímala o právo, a tak jsem si postupem času udělala dálkově sociálně právní školu a snažila se poznávat různé případy ze soudních síní. No a když už jsem měla jít do důchodu, řekla jsem si, že chci strávit ten čas nějak smysluplně, a tak jsem se dostala do soudní síně,“ začala vyprávět Zbořilová.

Stát se přísedícím u soudu může podle ní téměř každý. „Pokud je to člověk amatér bez právnického vzdělání, může být jmenován do senátu, ale jen u okresního soudu. A k tomu je potřeba si požádat o tento post na příslušném magistrátu nebo obecním úřadě,“ vysvětlila přísedící.

Podotkla však, že samozřejmě by to ale měl být člověk, který se v právu trochu orientuje nebo ho to zajímá. „Po předložení potřebných dokumentů, jako například výpis z trestního rejstříku, si pak předseda soudu tyto lidi pozve k sobě, kde jim vysvětlí jejich povinnosti a nakonec všichni noví přísedící složí slib,“ řekla Zbořilová.

Každý soudce z lidu musí mít prý na paměti hned tři základní pravidla. „Musí být objektivní, nezaujatý a hlavně musí dodržet mlčenlivost,“ podotkla žena.

Práce přísedícího není ale jen sedět a poslouchat, co se v soudní síni děje. „Zhruba tak tři týdny před zahájením líčení se musíme seznámit s obžalobou. To znamená si i prostudovat spis, možné sazby, popřípadě si i připravit otázky na obžalované či svědky,“ vyjmenovala Hana Zbořilová.

Už do síně pak podle ní jde každý s určitou představou, jak by mělo být rozhodnuto. „Nicméně se stává, že v průběhu dokazování tento názor změníme,“ konstatovala přísedící.

Nejdůležitější krok pak na každého čeká v momentě, kdy má senát rozhodnout o vině a pak i trestu. „Vzhledem k tomu, že senát je pokaždé složený ze tří lidí, tedy jednoho soudce a dvou přísedících, tak samozřejmě vyhrává převaha většiny. Takže si všichni sedneme a každý řekne svůj názor na danou věc i jaký by měl padnout verdikt. Někdy se na rozsudku shodneme téměř hned, ale jsou i případy, které probíráme hodiny,“ prozradila dál.

Porada senátu může trvat hodiny

Nedávno se dokonce radili tři hodiny nad jedním případem. „Šlo o domácí násilí. To je bohužel věc, která se velice špatně prokazuje a navíc jsou účastníky řízení jen dva lidé, tedy pachatel a oběť. Nejsou zde pravidla ani věcné důkazy. Vše je stavěno jen na výpovědích. A nad jedním takovým jsme rokovali přes tři hodiny,“ podotkla Zbořilová.

Verdikt však nakonec zněl zproštěn obžaloby. „Nebyly tu přímé důkazy, jen všeobecné výpovědi. A přestože byl předseda soudu pro to, aby byl obžalovaný odsouzen, musel se nakonec přiklonit na naši stranu, protože jsme byli v převaze,“ konstatovala Zbořilová.

Podle ní se běžně stává, že soudce musí poslechnout přísedící, kteří s ním nesdílí stejný názor.

„Rozhoduje vždy názor většiny. Na druhou stranu je to obrovský přínos pro všechny. Pokud je soudce na nějaký případ sám, nemá se pak při rozhodování o koho opřít,“ komentovala přísedící.

Člověk tak má podle ní i lepší pocit z toho, že jeho názor s ním sdílí i někdo další. „Navíc, my soudci amatéři, jak tomu říkám, máme na určitě věci přeci jen ještě jiný pohled než z hlediska zákonů, takže i to často bývá jedním z faktorů, které hrají při rozhodování svou roli,“ podotkla žena.

A jaká že je odměna pro soudce z lidu? Sto dvacet korun a proplacení jízdného. „Takže skutečně to opravdu nelze dělat pro peníze. Je to o tom, že to musí hlavně bavit,“ pousmála se závěrem Hana Zbořilová.