Jeho jméno se stalo pojmem v oblasti folkloru. Lidová píseň ho provázela už od dětství. Rodák z Jasenné žil na Valašsku do svých patnácti let. Pak se přestěhoval do Ostravy, kde založil cimbálovou muziku Technik.

Rozhlas byl jeho druhým domovem

Na deset let si „odskočil" do Prahy, které strávil v souboru Čeští madrigalisté.

Největší část svého života zasvětil ostravskému rozhlasu.

„Rozhlas mi dal hodně a stejně tak mé muzice soubor Technik, která prolíná všechny kapitoly mého dosavadního života.

Rozhlas je nelítostné zrcadlo, které ti v každém okamžiku řekne, co už umíš a co zatím ještě ne. Je to podle mě instituce, která nedokáže udělat ze špatného dobré, ale umí udělat z dobrého lepší díky umění zvukařů a dalších lidí kolem. V tomto smyslu jsme vytvořili v Českém rozhlase Ostrava velmoc," vyznal se před časem Jan Rokyta v rozhovoru pro Deník, který jsme spolu vedli.

Jan Rokyta rád vzpomínal s úctou na Ivo Stolaříka, Věru Šejvlovou, Jaromíra Dadáka či později na Jaromíra Gelnara, rozhlasové osobnosti, které jej formovaly a léta s ním také spolupracovaly.

Jana Rokytu pojilo velké přátelství s Jarmilou Šulákovou, s níž účinkoval ve stovkách vystoupení, ale také se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, Josefem Lažou, Dušanem a Lubošem Holými a dalšími umělci.

Vytvořil stovky rozhlasových a televizních pořadů o lidové písni. Byl pojmem festivalu ve Strážnici, ale i dalších domácích i mezinárodních přehlídek lidového umění. „Jan Rokyta shromáždil pro ostravský rozhlas doslova pokladnici folkloru. Byl člověkem nejenom hudebně vzdělaným a sečtělým," vzpomíná na svého někdejšího rozhlasového spolupracovníka hudebník a dirigent Karel Bria, jenž svého času s Janem Rokytou sdílel kancelář. Jan Rokyta měl radost ze svých dvou synů, kteří se hudebně „potatili", a vážil si své obětavé manželky. V Janu Rokytovi odešla velká umělecká osobnost a česká kultura utrpěla nenahraditelnou ztrátu. A je nám z toho velmi smutno…