Kliknutím zvětšíteJe 6. března, hodina před polednem, desátý den invaze ruských vojsk na Ukrajinu a 46letá Halyna Kozhedubová se svojí 16letou dcerou Sofií odjíždějí s ostatními ženami a dětmi z 200 tisícového města Bílá Cerkva, nacházejícím se 90 kilometrů jižně od obléhaného Kyjeva, do bezpečí na Západ.
„Vzaly jsme pasy, batohy, zavřely dveře a odešly k autobusu. Bály jsme se útoku při odjezdu z města. Nedaleko od něj je totiž letiště i vojenská posádka, které byly před pár dny bombardovány. Po cestě byl ale naštěstí klid. Ten je v Bílé Cerkvi zatím i v těchto dnech. Okupovaná zóna se nachází několik desítek kilometrů severněji, směrem ke Kyjevu,“ říká Halyna a vysvětluje, že manžel s babičkou zůstali v domku na vesnici nedaleko města a na městský dům dohlédnou.
„Všichni muži tam zůstali a také staří lidé, pro které je cestování obtížné. Jsme v telefonickém kontaktu. Náš dům i čtvrt jsou v pořádku. Ženy a děti odešly. Muži zůstali. Působí jako dobrovolníci a čekají na povolávací rozkaz,“ říká smutně Halyna a zmiňuje dezinformace, jež mezi lidmi na Ukrajině kolují s varováním, ať raději neutíkají z Ukrajiny na Západ, že je můžou na hranici zastřelit.
Více než 600 kilometrů dlouhá cesta po silnicích k polskému hraničnímu městu Přemyšl, zahlcených uprchlíky v autech i autobusech, trvá 15 hodin. U hranice dav houstne, vzniká tlačenice a kolem se rozléhá křik. Dvojici z Bílé Cerkve čeká dalších sedm hodin, než vyřídí formality a dostanou se na polskou stranu.
„Jakmile jsme hranici přešly, uviděly jsme stanoviště dobrovolníků. Mezi nimi stál Libor ze Zlína a něco na nás volal. Já jsem v něm v té chvíli uviděla anděla. Nabízel nám odvoz do azylu na Moravě v České republice. My jsme ale chtěly do Budapešti. Kam? Ptal se nechápavě. Do Budapešti, říkám mu. Naložil nás do auta a odvezl do Brna. Tam nám zaplatil místenky do vlaku a nechal nám na sebe telefonický kontakt, kdybychom si to prý rozmyslely,“ popisuje Halyna další část putování z válečné zóny.
V Budapešti totiž na dvojici Ukrajinek čekali jejich známí. Nakonec tam matka s dcerou vydržely jen necelé tři dny, protože měly zajištěno bydlení pouze na měsíc a životní podmínky jim v Maďarsku přišly komplikované. Telefonicky se proto spojily se Zlíňanem Liborem a poprosily ho, zda by pro ně nepřijel do Brna na nádraží, kam se 9. března z Budapešti vrátily vlakem. Libor už na ně čekal a odvezl je k sobě do Zlína, kde se hned druhý den, 10. března, zaregistrovaly do systému.
Další osud Halyny a Sofie už souvisí s Charitou Uherské Hradiště, která je vybavila jídlem i dalšími potřebnými věcmi a zprostředkovala jim bydlení v centru metropole Slovácka v suterénu domku rodiny Pavla Knota, kam se ještě týž den nastěhovaly.
„Máme tam k dispozici vše, co k životu potřebujeme, svoji místnost, wc, koupelnu a kuchyň. Libor nám navíc pořídil pračku, takže jsme úplně samostatné. Je neuvěřitelné, jak nás ve zdejším kraji lidé přijali. Jsme za to moc vděčné,“ přiznává Halyna.
Ta v Bílé Cerkvi pracovala jako zdravotní sestra u Červeného kříže a má slíbenou práci v Uherskohradišťské nemocnici, kam chce nastoupit a možná také dostane bydlení v nemocniční ubytovně.
To její dcera Sofia měla letos maturovat. V České republice chce absolvovat několikaměsíční jazykový kurz a pak se přihlásit ke studiu na Univerzitě Tomáše Bati.
„Na vládě se jedná o tom, že by ročníku ukrajinských studentů, kteří měli jít tento rok k maturitě a kvůli válce už se k ní nedostali, darovali bianko maturitní vysvědčení. A to je zrovna případ Sofie. Teď bude mít několik měsíců prostor naučit se Česky, aby se tady mohla na podzim ucházet o studium na vysoké škole,“ vysvětluje Zlíňan Libor.
No a protože hradišťský ubytovatel dvojice, Pavel Knot, provozuje jazykovou školu, bude k němu na hodiny češtiny chodit také Sofia.
„Včera jsem měla první hodinu,“ usmívá se dívka.
A jaké jsou jejich plány do budoucna?
„Maminka počítá s tím, že jakmile válka skončí, vrátí se domů a pokud bych se já tady u vás dostala na univerzitu, tak bych ji určitě chtěla dokončit a domů bych se vrátila pak,“ poznamenává Sofia.
Halyna přiznává, že ona ani většina Ukrajinců do poslední chvíle nevěřili, že by ruská armáda mohla vpadnout na Ukrajinu, přestože je ze Západu varovali, že se právě něco takového chystá.
„Jsme moc vděční za to, jak nás tady lidé přijímají, že máme kde být, velké díky za podanou pomocnou ruku, za ochotu i vstřícnost, kterých se nám tady u vás dostává. Moc děkujeme všem, kteří nám tu pomáhali a pomáhají,“ vzkazuje Halyna.
21
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
