Poslání začíná v rodině

Už jeho rodiče byli silně věřící a sám Tinka říká, že se chovali jako vzorná křesťanská rodina. V poslání kněze syna podpořili. „Tatínek mně říkal už v mládí, co si zvolíš, v tom ti pomůžeme. Já jsem mu oponoval, že budu-li salesiánem, finančně je nezabezpečím. A on řekl, Pán Bůh se o nás postará, neboj se,“ vzpomíná. Jeho otec byl Čechoslovák a matka Lotyška, on sám se narodil roku 1920 v Kyjevě.

„Na rozdíl od farských kněží, kteří bydlí sami, vytvářejí salesiáni společenství a drží při sobě a přednostně se věnují mládeži, chudým a opuštěným,“ vysvětluje páter. „Proto jsem zvolil tuto cestu, a strávil v Hronském Beňadiku na Slovensku rok jako novic. To znamená, že jsem vůbec nestudoval, ale připravoval se na to, co budu dělat, až se stanu knězem,“ vysvětluje. Po roce podal slib, že se zavazuje na tři roky být salesiánem. Pokračoval tedy ve studiích v Ostravě a ve čtyřicátém roku odmaturoval.

Studium teologie se stalo realitou

Prvním zaměstnáním pátera Tinky bylo učitelství na gymnáziu ve Fryštáku, které sám absolvoval. „První rok jsem byl třídní kvinty a učil jsem latinu a dějepis. Všichni z ročníku byli jako na potvoru skoro stejně staří jak já, takže jsem vzdělával své vrstevníky,“ usmívá se duchovní. Například jeden z jeho žáků byl jen o čtyři roky mladší a doposud žije ve Fryštáku.

Ve dvaačtyřicátém roku poslali Němci Karla Tinku spolu s dalšími čtyřmi bohoslovci pracovat jako strojního dělníka do Lipníku nad Bečvou. „Ale utekli jsme odtamtud. Domluvili jsme se s podnikem a přihlásili se jakože na strojní průmyslovku do Přerova. Tam nás také přijali, ale nenastoupili jsme. Vedoucí podniku slíbil, že zařídí, aby nás už nehledali,“ popisuje. A od té doby už se po nich skutečně nikdo nepídil.

První rok teologie studoval ve Fryštáku, tam také prožil konec války. Další ročník absolvoval v Brně a poslední v Mníšku pod Brdy. „Tehdy byly všechny vysoké školy zavřené, takže jsme studovali soukromě. A konečně 6. července 1947 jsem byl vysvěcen na kněze,“ pamatuje si přesné datum salesián.

Kněžské povolání si moc neužil

Po vysvěcení odešel do Prahy, kde byl velký internát pro chlapce. „Tam jsem po tři roky vykonával svou službu a zároveň studoval šest semestrů přírodovědecké fakulty,“ vzpomíná na krásná léta duchovní.

Ale ne na dlouho. „Čtrnáctého dubna 1950 zajali komunisté všechny řeholníky. Bylo nás několik tisíc. Mě převeleli do Oseku u Duchcova, ale tam jsem byl jenom pět měsíců, do pátého září. Pak mě nasadili jako pétépáka na vojnu,“ upřesňuje. Jako pracující vojín dělal na pile a na silnicích nebo chodil po lesích na Plumlově u Prostějova, Libavé u Olomouce či ve Velké Losenici.

„Když nás o čtyři roky později pustili, vrátil jsem se zpátky k rodičům do Strání. Bylo mi řečeno, že jako řeholník bych jinou práci než zedník nedostal. Takže jsem dva roky pracoval u Okresního stavebního podniku Uherské Hradiště a dojížděl za zaměstnáním většinou do Uherského Brodu nebo pomáhal přímo v místě bydliště,“ probírá se vzpomínkami páter. Podílel se tehdy například na stavbě Kulturního domu ve Květné, který je dnes již z poloviny shořelý, nebo chlapeckého internátu, který stojí v jeho blízkosti.

Sloužit mši nebo zpovídat kromě kněze, který měl na službu vydán státní souhlas, bylo v padesátých letech zakázáno. „Zákonů nikdo ze salesiánů nedbal a své poslání vykonával,“ popisuje tehdejší dobu. „A přestože každý z nás býval doma nebo v místě, kde si našel práci, stále jsme se společně načerno sdružovali,“ doplňuje. Scházeli se prý, kde se dalo. Prostřednictvím dopisů nebo telefonu to tehdy nešlo, takže měli různé spojky. Jednou jich bylo na Svatém Hostýnku dokonce sto deset z celé republiky.

Kriminál není žádná slast

Karel Tinka na to ale s dalšími třiapadesáti kněžími doplatil. „V šestapadesátém roku mě zavřeli za maření státního dozoru nad církví a na čtyři roky odsoudili za podvracení republiky,“ popisuje. Jedenáct měsíců byl na samotce a čekal na odsouzení.

„Pořád mě vyšetřovali a ptali se na spojky a na ostatní, které taky zavřeli. Výpovědi tiskli na strojích v sedmi kopiích a přenášeli si informace z jedné pobočky na druhou,“ vysvětluje páter. Pobyl si v kriminále v Uherském Hradišti, v Olomouci i ve Valdicích. „Po jedenácti měsících jsme už byli všichni spolu a brousili sklo pro jabloneckou bižuterii. I tam sloužili mše svaté. „Jeden z nás vzal do ruky Rudé právo a předčítal, druhý taky a nahlas se modlil,“ prozrazuje finty otec. „Jedna paní nám dokonce poslala mešní víno. Nalila ho do konzervy a poslala synovi, který měl nárok na balík. Jako hostie sloužil rohlík nebo chleba zabalený do novinového papíru v krabičce od sirek. Ta potom kolovala kolem stolu a každý si vzal částku,“ dodává.

Po propuštění se vrátil Tinka zpátky domů, ale na zedničinu už si netroufal, takže začal dělat ve svých čtyřiceti letech u stejné firmy elektrikáře. „Co mi zbývalo. Ale když pak přišli koncem sedmdesátých let do Čech Rusové, režim se trochu uvolnil, tak jsem dal výpověď a šel do Zlína dělat údržbáře. Tam jsem vydržel až do revoluce,“ upřesňuje.

Načerno se staral o mládež, s mladými lidmi jezdil na tábory nebo připravoval snoubence na sňatek. „Divím se, že mě nechytli i tehdy a nezavřeli, strašně jsem riskoval,“ dodává.

Po revoluci už nastala svoboda

Pátera Tinku ustanovil biskup ve Zlíně v kostele svatého Filipa a Jakuba kaplanem, kde působil až do loňska. „Na Jižních Svazích jsem teprve rok. Zatím stále zpovídám nebo připravuji starší lidi na křest, ale už nejsem plně aktivní,“ popisuje. Jelikož má z broušení skla necitlivé prsty, nemůže už asi pět let podávat svaté přijímání. Každou neděli má ale na mši kázání, které si sám píše na starém psacím stroji. „Vedu ještě farní matriku, mám v tom praxi už čtyřicet let,“ usmívá se kněz. Ve volných chvílích si ještě rád přečte zeměpisnou nebo přírodovědeckou knihu a občas zajde za mladými lidmi do Salesiánského střediska pro mládež, kde mu všichni říkají Otec Kája.

Svého rozhodnutí před mnoha lety nelituje. „Kněz může být knězem všude, ať je v kriminále nebo na vojně, zedníkem nebo elektrikářem. To mi nikdo nemůže sebrat, ani komunisti,“ tváří se blaženě páter. „Kněžství si nevolí člověk sám, ale je dáno od Boha a já cítím, že je stále se mnou. Kdybych ten pocit neměl, tak tohle povolání ani nedělám,“ svěřuje se.