Nemovitost by ještě před koncem letošního roku mohla být prohlášena za kulturní památku. Přípravy právě vrcholí.

„Je to jediné, čeho si člověk na Baťově hned všimne. Společenský dům by si zasloužil označení kulturní památka. Vždyť jej postavil Baťa," míní také Jaroslav Pospíšil. V Otrokovicích žil patnáct let, nyní žije v cizině.

Také Jiřina Menšíková, vedoucí cukrárny, která se nachází ve Společenském domě, hlasuje pro zachování objektu a jeho prohlášení za kulturní památku. „Je to vzpomínka na Baťu, patří sem taková, jaká je," řekla Jiřina Menšíková.

Nejvýznamnější stavba Otrokovic zůstávala léta bez potřebné pozornosti úřadů, v posledních letech se stále častěji objevovaly otázky o její nejasné budoucnosti. V minulém roce si proto stavbu vzala pod patronát Komise státní památkové péče při obci s rozšířenou působností Otrokovice, která začala usilovat o to, aby byla prohlášena za národní kulturní památku.

Návrh už projednali s vlastníkem stavby, s Národním památkovým ústavem, Krajským úřadem Zlínského kraje, v závěru roku jej pak podali k Ministerstvu kultury ČR, které o něm rozhodne.

Památková ochrana Společenského domu, jako architektonicky a historicky pravděpodobně nejcennější stavby Otrokovic, by měla zajistit jeho zachování pro budoucnost.

„Nemáme moc památek, právě proto se musíme o ně starat a investovat do jejich zachování peníze. U Společenského domu vznikla obava, že nynější vlastník nemá možnost řešit finanční provoz objektu. Obyvatelé se ptali, co s ním bude a co tam bude," podotkl místostarosta Otrokovic Milan Plesar.

Město se netají ani tím, že zmíněným krokem chtějí nynějšímu či budoucímu majiteli nemovitosti znesnadnit nakládání s ní.

„Říkám to sice natvrdo, ale my chceme uchovat tuto památku funkcionalismu a všechny prvky. Nemůžeme vlastníkovi mluvit do toho, aby tam měl hotel, sanatorium či něco jiného, ale takto si to alespoň můžeme ohlídat," zdůraznil Milan Plesar.

Vlastníkem nemovitosti je Společenský dům, s. r. o. Její jednatel Jiří Mikoška pro Deník připomněl, že objekt koupili už v roce 1996. „Chtěli jsme jej zachránit, byl ve zdevastovaném stavu. Středem budovy protékala voda ze střechy. Vypadal jako po druhé světové válce. Do jeho opravy jsme investovali už padesát milionů korun," řekl Jiří Mikoška.

I on se přiklání k prohlášení za národní kulturní památku. „Apeloval jsem na architektonickou hodnotu stavby už od samého začátku," doplnil Jiří Mikoška.