VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Palec nahoru a jedem! Kraj stopem za 10 hodin

Zlínský kraj – Ve známé knize Stopařův průvodce po galaxii se jako odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec uvádí číslo 42. Něco na tom je. Přibližně tolik minut totiž zabralo čekání na prvního ochotného řidiče. Vydal jsem se stopem obrazit všechna okresní města Zlínského kraje.

22.4.2012 3
SDÍLEJ:

Marek Houser stopuje na silnici z Otrokovic do TlumačovaFoto: DENÍK/Jan Karásek

Sám sebe jsem se ptal, jestli to stihnu během jednoho dne. Povedlo se. A navíc za celkem slušnou dobu.

SMĚR KROMĚŘÍŽ

Zlínským krajem stopem

Otrokovice – Tlumačov

Je 9.30 a stojím na okraji města nedaleko areálu Štěrkoviště a s cedulkou KM čekám na řidiče, který prvním svezením odstartuje mou celodenní štaci. Pravice se vztyčeným palcem ovšem dlouhou dobu nikoho neláká a v mé hlavě se pomalu rodí myšlenka na to, že s takovou to asi za den nestihnu.

Velká ručička na hodinkách se již obrátila o více než 180 stupňů a já zjišťuji, že mi pravou botu obsadili mravenci.

Po krátkém hledání nalézám mraveniště, které pomstychtivě neupaluji lupou, ale s cvakáním závěrky zvěčňuji na kartu svého foťáku. I na ten zůstalo místo v batohu, do kterého jsem ráno naházel svačinu, sluchátka, cedulky, láhev s pitím a bundu pro případ deště.

Mravenci

Z trávy, ve které jsem si trochu spravil chuť po nevydařeném začátku u silnice, se vracím na krajnici a pokračuji ve stopování. A hele! Červená Alfa Romeo, blinkr doprava a veselý mladík za volantem.

„Jedu jenom do Tlumačova, ale jestli ti to pomůže,“ chechtá se řidič Petr, který po raketovém startu příliš nedbá na bezpečnou vzdálenost mezi auty a z otevřeného okýnka odklepává a vydechuje zbytky z cigarety. „Tak tady odbočuju. Měj se,“ loučí se semnou pár metrů za cedulí a mizí v boční uličce.

Tlumačov – Kroměříž

Dále na sever tedy pokračuji chůzí a přemýšlím, zda pro mě nebyla Petrova ochota spíše Pyrrhovým vítězstvím. Dalších dvacet minut totiž kráčím přes obec až k odpočívadlu pro jízdou znavené a často osamělé řidiče kamionů. Do jejich případné samoty a touhy pokecat si po cestě s někým jiným než s autorádiem také vkládám své naděje.

Z kapsy své mikiny vytahuji srolovanou cedulku a opět se pouštím do stopování, které si krátím kopáním malých kamínků do kaluže vždy, když projede auto bez známky zájmu.

Mé druhé ranní čekání ovšem celkem brzy utne dlouhý kamion, který se zastaví dvacet metrů za mnou a rozvíří vlnu prachu. Pomalu se blížím k vozu, když z něj náhle vyskočí řidič, přeběhne si ke křoví a při rozepínání poklopce jen suše prohodí: „Jestli jedeš do Kromclu, tak si naskoč. Já se vychč… a jedem.“ A je mi hned jasné, že s tímhle pánem nuda nebude. Cestu do kroměřížského skladu, do kterého veze asi třicetiletý Přema materiál, si zpestřujeme povídáním o stopování.

„Největší sranda byla se stopaři v Itálii. Zhulení kluci se chtěli dostat do Španělska a my jsme je pravidelně brali. Stávali na pumpách a živili se předváděním legrácek dětem, co jim pak dávaly zbytky jídel. Nám pak v autech nabízeli z bedny plno jídla,“ vzpomíná Přema, který má zkušenosti i s cestováním do Británie.

Na otázku ohledně opačného směru jízdy reaguje celkem překvapivě.

„Je to super. Když vyjíždíte z trajektu, tak vás ostatní řidiči natlačí doleva a pak už vám ani nepřijde, že jedete jinak. Mě to fakt baví, ten jejich systém,“ sděluje dojmy řidič, který mě poté potěší také zprávou, že pokračuje v jízdě směrem na Holešov.

„Hodím tě až do Dobrotic. Tam naberu nějaké cihly a snad se i dovím, kam s nimi,“ usmívá se Přema, který podle svých slov bere stopaře celkem často. Nabídku samozřejmě přijímám všemi devíti plus stopařským palcem. 

SMĚR VSETÍN

Zlínským krajem stopem

Kroměříž – Dobrotice

Přema složil pár palet s plechy, které se brzy promění na náhradní díly pro automobily, a už spolu v jeho kamionu cestujeme směrem na východ. V Holešově se ohlédne za pohlednou blondýnkou v těsných džínách a radostně zvedne obočí. „Hele, Lenička. To je naše sousedka,“ zní jedno z posledních slov, která mi Přema stihá před vysazením říct.

„Tak jsme tady, kamaráde. Ať ti to cestování vyjde,“ přeje mi sympaťák s velkým volantem v ruce a se svým velkým šedivým kvádrem na kolech odjíždí do areálu cihelny. 

Dobrotice – Valašské Meziříčí

Stále ještě s úsměvem na tváři pokračuji po silnici k nedaleké benzince. Po chvilce váhání si stoupnu pár metrů za ni, ve složce vyštrachám cedulku VS a pouštím se do dalšího lovu.

„Kéž bych natrefil na dalšího pohodového kamioňáka,“ říkám si v duchu, když opět mávám pravicí u čáry na krajnici. Asi jsem musel být extrémně hodný a erupce na slunci způsobily nad mou hlavou svatozář, jelikož se po pěti minutách před mými botami velikosti 47 zastavilo obrovské kolo dalšího nákladního vozu.

„Kámo, hodím tě do Valmezu, stačí?“ ptá se mě šestadvacetiletý Majk, který rozváží po celém kraji mléčné výrobky, a pak přihlíží mému němému přikývnutí. Jedem na Valachy!

Sotva se na sedadle spolujezdce obrýsuje tvar mého zadku, tak už s mladým, ale evidentně velezkušeným řidičem házíme do pléna vtip za vtipem. Po půlhodince smíchu se dostáváme i k tématu stopování.

„Rozvážím už skoro sedm let a stopařů nabírám hodně. Stopem jsem jezdil do školy i ze školy, takže to chci světu nějak vrátit,“ směje se Majk a dodává, že pozor si dává pouze na evidentní „vágusy“, kteří jsou v autě problémoví.

Když se pomalu blížíme k Valašskému Meziříčí, ukazuje mi pohodář boudu těsně pod lesem. „Vidíš to? Tam jsem měl oslavu dvacetin. Parta kamarádů, alkohol a tři dny v chalupě,“ kýve významně hlavou Majk.

V okolí a hlavně v hospůdkách se vyzná, což umí také náležitě prodat. „Poslouchej, jestli nespěcháš, určitě se stav u řeky v hospodě Přístav. Okolí fakt krása a dobré pivo,“ uděluje mi radu na cestu, když se se mnou na kruhovém objezdu v centru města Mňágy a Žďorpa loučí.

Zlínským krajem stopemTak už zase stojím na nohou a dle doporučení vyrážím k řece na dvě orosená. Majk nelhal. Při hltání tekutého národního bohatství jsem se mohl kochat zvukem šumící Bečvy přímo na jejím břehu a pohledem na stromy lemovaný protější svah.

Stihám udělat i několik fotek, ale moc dlouhose na zahrádce podniku s drahou technikou nemotám. Přítomnost několika mladíků, kteří nemají ve středu v poledne nic lepšího na práci, než posedávat v hospodě s nohama na stole a klikat do mobilu, se necítím zrovna jako ryba ve vodě. Tak tedy opět pokračuji. 

Valašské Meziříčí – Vsetín

Stopovat v centru města, nebo ne? Tuhle otázku si ve Valmezu pokládám a nakonec se se svým mozkem dohodnu na tom, že to asi ideální nápad není. Krok za krokem se tedy přesunuji až na konec města, kde opět aplikuji již notoricky známou pózu. Cedule, ruka, americký úsměv a hlavně pozitivní myšlenky.

Zhruba patnáct minut mne auta jen objížděla jako přebytečný dopravní kužel, pak ovšem u krajnice zabrzdil tmavě modrý a musím říct, že i krásně naleštěný seat. Řídí ho Pavel, co zrovna objíždí stavby, na kterých pracuje jeho firma. Do Vsetína se vrací na základnu. „Jó, taky jsem jako mladý stopoval,“ vzpomíná čtyřicátník.

„Nejhorší zkušenost mám z bývalé Jugoslávie, kde jsme s kamarády stopovali asi 4 hodiny. Bohužel nikdo nezastavil, tak jsme se naštvali a koupili si lístky na autobus. Naopak super byla cesta z Brna do Švýcarska. V devět ráno jsem stopl první auto a o půlnoci už jsem stál přesně před budovou, u které jsem potřeboval na druhý den být,“ zalovil v paměti majitel firmy, který se svěřil i s tím, že je věřící a před každou cestou si pojistí bezpečný dojezd modlitbou.

„Nejsem žádný jehovista nebo tak něco, ale prostě jsem se jednou v životě takto rozhodl a už mi to několikrát pomohlo. Dvakrát jsem se ne svou vinou ocitl v hromadné bouračce a nikdy se mi nic nestalo.

Za zázrak považuji i moje přežití po incidentu, kdy do mě nabouralo ve stokilometrové rychlosti auto, když jsem jel na kole,“ vypráví Pavel vcelku neuvěřitelné příběhy, které ještě podkresluje vážná hudba, které mu po cestě zní z autorádia.

V duchu debat o automobilech přijíždíme do Vsetína. Blinkr, brzda, nazdar, ahoj, cvaknutí dveří a já už pomalu tasím cedulku ZL.

SMĚR ZLÍN

Zlínským krajem stopem

Vsetín – Zlín

Ze vsetínského obchvatu sbíhám dolů k benzince, která se automaticky stává mým dalším útočištěm. Kupuji si v ní sýrovou bagetu a přesunuji se na místní posezení. V ten moment nemám ani tušení, co mě čeká.

V opačném případě bych si k bagetce dal i pár panáků něčeho ostřejšího. Před benzinkou totiž stepuju v očekávání motorového oře s ochotným řidičem asi čtyřicet minut. Zoufalost při čekání umocňuje -náctiletá dívenka, která sotva mávne ručkou, už se veze směrem na Zlín.

Když už je má psychika téměř stejně hluboko jako současný vsetínský hokej, brzdí u krajnice červený volkswagen s bankéřem Ondrou

„Mám na starosti investice a pendluju mezi několika pobočkami v kraji. Stopaře moc neberu, jen když vypadají opravdu slušně. Měl jsi štěstí,“ usmívá se Ondra, který je jen o pár let starší než já. Ke stopování prý moc nepřičichl.

„Nějakou zkušenost s tím má, ale malou. Ke stopování jsem se dostal jen v opravdu krajních situacích, kdy nebyla jiná možnost, jinak ne,“ vysvětluje Ondra, který je podle stylu jízdy na trase Vsetín – Zlín opravdu jako doma.

Ani jsem se nenadál a společně odbočujeme u divadla přímo v centru Baťova města. Ondra našel vhodné místo k parkování a každý jsme se pěšky vydali svou cestou. Já na skok do redakce, on na bankovní pobočku. 

Zlín – Březolupy

A zase procházka. V centru krajského města je občas nemyslitelné stopnout MHD, natož nějakého příjemného řidiče. Pěšky mířím přes dva parky a dvě náměstí do kopce k zimnímu stadionu, kde hodlám s cedulkou UH s cizím člověkem v cizím autě cestovat na jihozápad.

Ani moje stupňující se únava mi nebrání v konání dobrého činu, kdy pár mladíkům pomáhám v roztlačení sněhobílého, leč značně nemocného fiatu.

Po rozdýchání zatím největší fyzické námahy dne se poněkolikáté pouštím do stopování. Několik minut trvající nudu přetíná pan Pavel v zeleném opelu. Příliš slov z něj ovšem bohužel nepadá.

„Stopem jsem jezdil ještě za mlada na čundr. Jako řidič stopaře někdy beru. Podle toho jak vypadají a jakou mám náladu,“ svěřuje se Pavel, který mě v Březolupech vysazuje kousek od fotbalového hřiště. 

Březolupy – Uherské Hradiště/Jarošov

Další z mých krátkých procházek utíná po troše snahy na konci obce červená felicia. Ke stojícímu autu se zezadu přibližuji s širokým úsměvem, premiérově mi totiž zastavila žena! Sympatická Eva mi nabízí odvoz až na okraj Uherského Hradiště do Jarošova. Bílá pěna, láhev orosená… však to znáte, ne?

„Taky jsem zamlada stopovala. A hodně často. Zkušenosti mám opravdu bohaté,“ povídá dáma, která vypadá na to, že má dobrou náladu snad pořád.

„Za volantem ale moc stopařů neberu. Přiznám se, že se bojím. Sem tam svezu nějakou holku, ale chlapy neberu téměř vůbec. Ty ale nevypadáš nebezpečně,“ zasmála se.

Z Březolup do Jarošova je to coby kamenem dohodil a zbytek doplivl, a tak naše společná cesta i povídání brzy končí. Na chvíli se nostalgicky zahledím na budovu pivovaru a pak si uvědomím, co mě vlastně čeká. 

SMĚR DOMŮ

Zlínským krajem stopem

Staré Město – Huštěnovice

V posledním okresním městě se tedy zjevuji v pořádku, za světla a taky s dobrou náladou. Před sebou mám ovšem nejdelší procházku celého dne. Stopování v Jarošově či přímo v Uherském Hradišti raději automaticky vzdávám a odevzdaně kráčím několik kilometrů k obchvatu Starého Města.

Doufám přitom, že někoho někdy napadlo postavit lávku přes Moravu v místech u Slováckého divadla, ale jsem zklamán. Nohama poctivě šoupu přes dopravní most a skrze areál s obchodními domy.

Nejprve strávím několik minut stopováním u frekventované ulice před obchoďákem, ale po zjištění, že většina řidičů jede jen do vedlejší ulice, se posouvám úplně na obchvat.

Tam se úspěch objeví. Spásou jest kombinace bílý renault a usměvavý Karel. „Pojď, hodím tě do Houští,“ pokyne pohybem hlavy chlapík, který po mém udiveném pohledu raději upřesní, že se pod tajemným názvem Houští skrývají nedaleké Huštěnovice. Sice po malých krocích, ale blížím se domů.

„Já jsem stopování nikdy neměl moc rád. Kdysi jsem to zkoušel, ale lidi mi moc nezastavovali. Raději jezdím autem. Jsem na něj jednoduše zvyklý. Já bych si snad ani neuměl najít v jízdním řádu autobus,“ směje se Karel, který se se mnou rozloučil uprostřed obce a ztratil se v pavučině uliček.

Huštěnovice – Spytihněv

Po přechodu na konec obce ze sebe už po několikáté opět dělám semafor, což se příliš nelíbí mé pravačce. Bolestí dává mému mozku vědět, že už jí to stačilo. Naštěstí se s ním nemusí dohadovat dlouho, protože se jí podařilo ke krajnici přitáhnout stříbrný opel pana Josefa.

„Jestli ti to stačí, tak tě hodím do Spyťáku. Jedu tam na naftu,“ oznámil mi hned při nasedání starší pán. Přikývl jsem, jelikož jsem samozřejmě rád za každé přiblížení k domovu.

„Stopaře skoro neberu. Jenom ty slušně vypadající, což ty splňuješ,“ pravil upřímně. Po chvilce jízdy společně odbočujeme k benzinové pumpě, o kterých bych za celý den snad mohl napsat i knihu, a opět po svých kráčím těsně k ceduli s názvem obce.

Spytihněv – Otrokovice

S nadějí, že příští ochotný kočí již bude tím posledním na mé celodenní cestě a že mě dopraví až do Otrokovic, opět vztyčuji svou pravici a na ní větrem ošlehaný palec.

Cítím se jako Frodo Pytlík při zahození prstenu do Hory osudu, když vznešeně vyhlížející manažer Jirka právě přibrzdivší octavie sděluje, že jede na Mladou Boleslav a do mé vytoužené destinace mě klidně hodí. Společně si poté vykládáme o jeho zkušenostech se stopováním.

„Nastopováno toho mám požehnaně. A to po celé Evropě. Nejraději jsme s přáteli cestovali po Beneluxu,“ vypráví svá trampská dobrodružství muž, oblečený paradoxně ve slušivém obleku.

„A to se samozřejmě setkáte se spoustou zajímavých lidí a zažijete zajímavé věci. Nikdy třeba nezapomenu na chlapa, co si někde v Belgii otvíral za jízdy pivo o volant,“ chechtá se Jirka, který byl v dopoledních hodinách na konferenci ve Zlíně a poté si zajel do Starého Města prohlédnout Památník Velké Moravy.

„Stopaře beru víceméně pořád. Snažím se to lidem oplácet za to, že brali předtím mně,“ přikyvuje Jirka, když se před námi začíná objevovat obrys Otrokovic. Svému poslednímu řidiči od srdce děkuji, že zdárně ukončil mé celokrajské tažení a s radou, kudy tudy na Boleslav, se s ním loučím.

Při pohledu na zapadající slunce si oddechnu a sám pro sebe se v prázdné ulici pousměju. S časem 19.30 na hodinách navíc pozitivně hodnotím to, že jsem stihl objet Zlínský kraj přesně za 10 hodin.

Svou roli v tomto divadle sehrála náhoda. Velkou také jistě počasí. Ať už to ale bylo jakkoli, určitě to byla zkouška a perfektní dobrodružství. A o tom to je, ne?

Cesta Zlínskem na mapě

Autor: Marek Houser

22.4.2012 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Obránce Zlína Ondřej Bačo.
11

Chceme se omluvit fanouškům. Bylo to hrozné, říká Bačo.

Ondřej Benešík
12

Lidovec Benešík: Česku je to jedno. Slovák či Japonec

AKTUALIZOVÁNO

To jsou oni! Poslanci, kteří budou hájit zájmy Zlínského kraje

Profily poslanců zvolených ve Zlínském kraji  

OBRAZEM: Výstava Fenomén Igráček poprvé ve Zlíně

V osmdesátých letech si s ním hrálo každé dítě. Plastová figurka Igráček, hlavně příslušník VB, byla legendou dětských pokojíčků. První byl však zedník, vznikl už v roce 1971.  

Ševci inkasovali tři góly za sedm minut. S Mladou Boleslaví prohráli 1:5

Tak tohle se vážně nepovedlo. Zlínští fotbalisté přišli s Mladou Boleslaví o letošní domácí neporazitelnost. Ševci sice po trefě Nigerijce Ekpaie rychle vedli, ale absolutně nezvládli pasáž hry od 25. do 32. minuty, ve které inkasovali tři branky a nakonec v 11. kole HET ligy se Středočechy prohráli 1:5.

Kašík v euforii: Neskutečné. Straší nás minulé roky

ROZHOVOR, VIDEO/ S nadsázkou to vlastně zvládli i bez něj. Právě po odvolání brankáře Libora Kašíka na střídačku a zapojení šestého hráče do hry hokejisté Zlína dvěma góly vyrovnali z 0:2 na 2:2. V prodloužení pak už zase zlínský gólman mohl slavit výhru z brankoviště a následně si užít i pozápasovou děkovačku s fanoušky.  

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení