Zastřelili či zaživa upálili čtyřiadvacet lidí. Oba v ten den přišli o své nejbližší. Božena Húšťová o bratra, bratrance a strýce, Stanislav Machů o nejstaršího bratra.

Nezapomenutelná hrůza

I když tomu bude v úterý 19. dubna již šestašedesát let, oba na tyto tragické události stále vzpomínají se slzami v očích. Oba si v neděli 17. dubna přišli společně s ostatními tuto tragédii připomenout k pomníku na Ploštině a uctít tak památku těch, kteří řádění německých vojáků nepřežili.

Dnes již dvaaosmdesátileté Boženě Húšťové bylo v onen osudný den šestnáct let. Se svou rodinou bydlela nedaleko osady Ploština.

„Bylo po obědě, když k nám přiběhla spojka, že na Ploštinu jdou vojáci. Hned jsme proto začali uklízet vše, co po partyzánech zbylo. Otec den před tím zabil krávu, aby je nasytil. Zbylé maso jsme balili do pytlů a zakopávali jej. Na to jsme dávali hnůj, aby nebylo nic poznat. Jenže psi všechno vyčmuchali,“ vyprávěla paní Húšťová.

Stanislav Machů byl zrovna v té chvíli ve škole. Bylo mu tehdy devět let. „Viděl jsem vojenská auta a začal jsem tušit, že je zle,“ vyprávěl pětasedmdesátiletý muž. Všichni si mysleli, že když Němci nic nenajdou, tak zase odejdou. Že jde o zradu, je prý vůbec nenapadlo. „Já Němcům tvrdila, že partyzány jsem vůbec neviděla,“ sdělila Božena Húšťová.

Byl u doktora, zachránil si život

Jenomže pak prý přišli zrádci a prstem ukazovali na konkrétní domy a lidi. „Chtěli dostat otce živého. Začali nás bít,“ vzpomínala Božena Húšťová.

Její nevlastní matka byla tehdy osm dní po porodu. „Zbili ji do krve. To byla prostě hrůza, a to dítě jí vzali. Tak jsem toho vojáka prosila, aby mi to malé dali, ale dostala jsem ránu. Pořád křičeli, kde je otec. Ten byl ale s mou sestrou u doktora ve Vizovicích, což mu zachránilo život,“ konstatovala žena.

Vojáci pak dům vyrabovali a zapálili a takto postupovali pořád dál a dál směrem k Ploštině. Paní Boženě se podařilo schovat v lese. Jejím příbuzným už ale ne. „Přišla jsem o bratra, bratrance a strýce,“ posmutněla Húšťová.

Některým lidem se z hořících domů podařilo utéct. Jedním z nich byl i strýc Stanislava Machů Jan. „Přes ten hustý dým si jej asi nevšimli,“ vyprávěl pětasedmdesátiletý obyvatel Vysokého Pole. Jeho bratr bohužel takové štěstí neměl. V domě uhořel. „Byl v té chvíli se strýcem na poli, kde sázeli stromky. Vraceli se domů na oběd, když je vojáci zatkli v lese. Dělal spojku partyzánům,“ vysvětlil. „Bylo to prostě něco hrozného. Na to se jen tak zapomenout nedá,“ dodal ještě Stanislav Machů.